Lena byla tichá, svědomitá dívka. Ve škole ji učitelé chválili, doma byla pýchou rodiny. Měla sen stát se architektkou. Ve volných chvílích kreslila domy, plánovala ulice, představovala si města, která jednou navrhne. Věřila, že když bude pilná, všechno půjde podle plánu.

Pak poznala Dima.

Byl z vedlejší třídy — sebejistý, pohledný, chytrý. Trávili spolu hodiny, povídali si o životě, budoucnosti, snech. Plánovali, že spolu půjdou na univerzitu, budou cestovat, žít spolu. Lena věřila, že jejich láska je silná, opravdová a navždy.

Ale všechno se změnilo po maturitním večírku.

Dvě čárky, které všechno změnily
Lena si brzy všimla, že se necítí dobře — byla unavená, podrážděná, měla ranní nevolnosti. Těhotenský test ukázal dvě čárky. Bylo jí 17.

Řekla to Dimovi. Nejdřív mlčel. Pak řekl, že to „nějak vyřeší“. Dva dny poté zmizel. Přestal odpovídat na zprávy, nezvedal telefon. Později se dozvěděla, že odjel s rodiči do zahraničí a nastoupil na univerzitu. Už nikdy ho neviděla.

Odmítnutí od vlastních rodičů
Ale horší než Dima byla reakce jejích rodičů. Otec křičel, že zničila jejich jméno. Matka jen tiše plakala. Po pár dnech dusného ticha přišel ortel:

— Potrat, nebo odejdi.

Lena si dítě nechtěla vzít. Věděla, že už je to člověk, její dítě. A tak jednoho deštivého rána stála před dveřmi se zavazadlem v ruce. Sama. Bez podpory. Bez cíle.

Začít z ničeho
Nejdřív ji přijala starší sousedka. Poté se dostala do centra pro mladé matky. Tam porodila syna — Arťoma. Byl maličký, křehký, ale dokonalý. Stal se její silou, jejím smyslem, jejím vesmírem.

Začala pracovat jako uklízečka v mateřské škole. Večer chodila na kurzy. Spala málo, jedla málo, ale nevzdávala se. Časem se přihlásila na stavební školu. A i když to bylo těžké, s dítětem a prací, zvládla ji s vyznamenáním.

Vlastní domov
Ve 25 letech si vzala hypotéku a koupila malý byt. Sama navrhla interiér. Byt byl malý, ale světlý, útulný a tichý. Na stěnách visely Arťomovy kresby, její architektonické návrhy, a na parapetu rostly květiny.

Pracovala jako architektka na volné noze. Získala si klienty, kteří obdivovali její pečlivost a smysl pro detail. Arťom byl mezitím vzorný žák, miloval matematiku, četl knihy a snil o tom, že bude inženýrem.

Nikdo by neřekl, jak trnitou cestu za sebou mají.

Zvonění po 15 letech
Jednoho podzimního večera zazvonil zvonek.

Na obrazovce videotelefonu stála dvojice — stárnoucí tváře, nejistý pohled. Její rodiče.

— Můžeme na chvíli dovnitř? — zeptala se matka.

Lena chvíli stála beze slov. Pak se k ní přidal Arťom, dnes už teenager, a zeptal se:

— Mami, to jsou babička s dědou?

Lena se zhluboka nadechla. A stiskla tlačítko.

Co spatřili
Vešli do čistého, teplého bytu. Na stole čaj, domácí koláč, v rohu police s knihami. Arťom je přivítal, nalil jim čaj a mluvil o škole, o tom, co ho baví.

Matka měla slzy v očích. Otec byl zticha, seděl jako přikovaný.

— Chtěli jsme přijít už dávno, ale nevěděli jsme jak, — zašeptala matka. — Je nám to líto.

Lena je pozorovala. Už v sobě neměla hněv. Jen klid. A vědomí, že všechno zvládla sama.

Druhá šance
Od té doby začali přicházet častěji. Nejprve nesměle. Pak přirozeně. Otec vodil Arťoma na šachy. Matka pekla koláče. Lena nezapomněla. Ale rozhodla se odpustit. Ne kvůli nim. Kvůli sobě.

Protože odpuštění je svoboda.