Svatby bývají chvílemi radosti, očekávání, emocí. Všechny oči upřené na pár, který si právě slibuje lásku na celý život. Květiny, hudba, hosté ve slavnostním, fotografové, přání štěstí a nekonečné objetí. Ale ta svatba se zapíše do paměti všech přítomných jinak. Ne kvůli šampaňskému nebo dortu. Ale kvůli okamžiku, který doslova zastavil čas.

Stalo se to během malování – symbolického aktu, kdy se ženich a nevěsta společně podepisují na svatební obraz, nebo spolu něco malují na plátno, aby tak vytvořili první společné „dílo“ jako manželé. Nový trend, romantický a kreativní. Jenže tentokrát se během té zdánlivě nevinné chvíle stalo něco, co nikdo nečekal.

Začalo to jako pohádka
Mladý pár – Lucie a David – si připravil svatbu snů. Pronajatý sál v historické vile, živá hudba, květinová výzdoba v jemných pastelových tónech, vše pečlivě sladěné. Lucie, učitelka výtvarné výchovy, se rozhodla pro netradiční svatební šaty – jemné, lehké, z přírodní látky, šité na míru tak, aby podtrhovaly její ženskost, ale zároveň jí poskytly pohodlí. Všichni ji obdivovali. Vypadala jako víla.

David se usmíval, ale jeho oči prozrazovaly, že je nervózní. Obřad proběhl hladce, zaznělo „ano“, polibek, potlesk, rýže ve vlasech. A pak přišel onen okamžik – malování.

Na podstavci stál bílý plátno. Vedle něj paleta s barvami, štětce. Lucie se chopila jednoho, David druhého. Každý udělal první tah. Publikum jásalo, hosté fotili, atmosféra byla uvolněná.

A právě tehdy to přišlo.

Pohyb, který nikdo nečekal
Lucie se sehnula, aby do barvy namočila štětec. A v té chvíli se pod jejími šaty cosi pohnulo. Nešlo o náhodný závan větru nebo posunutí látky. Šaty se nadzvedly v oblasti břicha a zřetelně se objevilo zakulacení, které tam před chvílí nebylo vidět.

David, stojící vedle ní, to uviděl. Jeho úsměv ztuhl. Sál ztichl. Hosté, kteří stáli nejblíž, zalapali po dechu.

Lucie si rychle narovnala záda a instinktivně si položila ruku na břicho. Byl to podvědomý pohyb, který se neovládá – ochranný, něžný.

Nastalo hrobové ticho.

A pak…

Pravda, která měla ještě chvíli zůstat skrytá
Lucie byla těhotná.

Ne veřejně. Ne oficiálně. Neviditelně – až do té chvíle. Věděli to jen ona a David. Měla v sobě jejich dítě. A i když plánovala, že to oznámí později, osud měl jiné plány. Malý kopanec, zrovna během malování, všechno prozradil.

David se díval na ni, Lucie na něj. Mezi nimi proudila tichá, neviditelná konverzace. Strach, naděje, možná obavy z reakcí rodiny.

Ale pak David udělal něco nečekaného.

Zvedl ruku, uchopil mikrofon a řekl:

— Dámy a pánové, vypadá to, že tohle nebude jen náš první obraz jako manželů. Ale že malujeme už i pro naši budoucí rodinu.

Ticho se změnilo ve výbuch potlesku.

Reakce, které překvapily všechny
Místo šoku přišla radost. Místo pohoršení – dojetí. Starší tety vytahovaly kapesníčky. Kamarádi tleskali. A Lucie se rozplakala. David ji objal a políbil na čelo.

Obraz, který malovali, zůstal nedokončený. Ale v té chvíli to nikomu nevadilo.

Někdo řekl: „Ten nejkrásnější tah štětce udělalo to děťátko samo.“