Vztahy s tchyní bývají komplikované, ale s Carol, matkou mé ženy, jsme spolu vždy vycházeli víceméně korektně. Neříkám, že mezi námi panovala vřelá blízkost, ale dalo se s ní mluvit, nikdy jsme se nepohádali a měli jsme jasně nastavené hranice.

Bydlela jen pár ulic od nás, a když se nám narodil syn, přirozeně nabídla, že bude pomáhat. Moje žena to vítala, já byl opatrnější. Přesto jsme souhlasili – hlavně kvůli mým nepravidelným směnám v nemocnici. Carol byla po ruce, ochotná, zkušená. Ideální hlídačka. Nebo jsme si to aspoň mysleli.

První náznaky: synova nechuť
Když bylo našemu synovi zhruba čtyři roky, začali jsme si všímat změn v jeho chování. Po každém dni, který strávil u Carol, byl výbušný, smutný, někdy zamlklý. Nejprve jsme to přičítali únavě nebo tomu, že ho jen trochu „rozmazluje“ – víte, jak to s babičkami bývá. Jenže tahle nechuť se prohlubovala.

Jednou jsem ho vezl domů z hlídání a zeptal se: „Zlato, proč jsi tak smutný, když jsi byl u babičky?“ Jeho odpověď mě šokovala.

„Protože mě nemá ráda. Říká, že mě musí hlídat jen kvůli tobě a mámě.“

Zůstalo ticho. Srdce mi spadlo až do žaludku.

Zjištění, které všechno změnilo
Několik dní jsem to nosil v sobě. Nevěřil jsem, že by Carol řekla něco takového. Ne mému synovi. Ne vlastnímu vnukovi. Ale když se podobná poznámka opakovala, rozhodl jsem se zjistit pravdu.

Nainstaloval jsem malý diktafon do batohu našeho syna. Věděl jsem, že je to na hraně etiky, ale jako otec jsem potřeboval jistotu. A ta přišla — tvrdá a bolestivá.

Na záznamu bylo slyšet, jak Carol mluví se synem hrubě.
„Nemysli si, že si tady budeš dělat, co chceš. Nejsem tvoje služka.“
„Tvoje máma si asi myslí, že mám na starý kolena čas na hlídání fracka.“
„Kdyby záleželo na mně, nikdy bys tu nebyl.“

V jednu chvíli mu dokonce zakázala jíst, dokud si „nezaslouží“ oběd. Když chtěl jít ven, řekla, že na něj nemá náladu. Ve čtyřech letech si nesl břímě odmítnutí a lhostejnosti. A já mu nevěřil.

Moje reakce: pomsta nebo spravedlnost?
Nepatřím k lidem, kteří vybuchují. Nechtěl jsem se hádat, křičet nebo psát hněvivé SMS. Rozhodl jsem se jinak. Věděl jsem, že Carol miluje společenské akce a image „ideální babičky“. A tak jsem si připravil něco, co by jí ublížilo přesně tam, kde to nejvíc bolí – ve veřejném obrazu.

Na rodinné oslavě, kde byli i další příbuzní a přátelé, jsem si připravil malý proslov. Řekl jsem, že bych chtěl všem pustit krátkou nahrávku, aby slyšeli, jak skvělou práci babička Carol odvádí, když hlídá svého vnuka.

Zpočátku všichni čekali úsměvné dětské výroky. Ale když se ozval její hlas, jak říká čtyřletému chlapci, že je přítěž, v místnosti zavládlo ticho.

Po nahrávce jsem řekl jen:
„Od dnešního dne k nám Carol do domu nepustíme. A žádné další hlídání nebude.“