Některé věci se zdají být obyčejné. Starý nábytek, který jen zabírá místo a připomíná minulost. Ale někdy právě tyto věci ukrývají příběhy, o kterých jsme neměli ani tušení. Tak tomu bylo i v případě Pavla, který po smrti své milované babičky zdědil starou květovanou pohovku. Nečekal od ní nic zvláštního. Chtěl si ji nechat jen jako památku. Jenže to, co v ní objevil, změnilo jeho pohled na vlastní život.

Návrat do minulosti
Babička Marie byla pro Pavla jako druhá matka. Po smrti jeho rodičů v dětství se ho ujala, vychovala ho a obětovala pro něj celý svůj život. Její byt byl plný tepla, klidu a starých věcí, které sice neměly vysokou materiální hodnotu, ale nesly v sobě celé generace vzpomínek. A uprostřed toho všeho – stará pohovka v obývacím pokoji. Místo, kde si jako dítě četl pohádky, učil se do školy nebo si prostě jen povídal s babičkou.

Když babička zemřela, Pavel si odvezl domů jen tu pohovku. Nepotřeboval nic jiného. Byla pro něj symbolem domova.

Nečekané odhalení
O pár dní později se rozhodl, že pohovku trochu upraví – očistí ji, vymění potah, opraví rozviklané části. Když ale rozebíral jeden z bočních opěradel, všiml si, že něco není v pořádku. Dřevo bylo duté. A uvnitř – malá obálka, pečlivě zabalená do starého plátna.

Na obálce bylo jeho jméno a nápis:
„Otevři, až tady nebudu.“

Srdce mu začalo bít rychleji. Roztrhl pečeť a četl.

Tajemství z minulosti
V dopise babička přiznávala, že Pavel není synem svých rodičů, jak si celý život myslel. Jeho skutečnou matkou byla její nejmladší dcera – tedy Pavlova „teta“. V sedmnácti letech neplánovaně otěhotněla, a protože v tehdejší době by to znamenalo společenský skandál, rozhodla se dítě přenechat své matce – Marii.

Rodina vše zařídila tak, aby Pavel vyrůstal v domnění, že je synem rodičů, kteří zahynuli krátce po jeho narození. Pravda byla úplně jiná.

Na konci dopisu babička připojila i adresu – místo, kde údajně jeho skutečná matka stále žije, i když se odstěhovala do zahraničí.

Všechno se mění
Pavel byl zprvu otřesen. Nevěděl, co si myslet. V jednu chvíli cítil vztek, zmatek, lítost. Ale pak přišla vděčnost. Za to, že babička, i když mlčela celý život, mu nakonec pravdu svěřila. A za to, že ho vychovala s takovou láskou.

Po několika dnech přemýšlení se rozhodl napsat dopis na uvedenou adresu. Krátký, upřímný. Představil se a napsal, co zjistil.

Odpověď, která všechno změnila
Uběhlo pár týdnů. Pak dorazil obyčejný dopis s cizí známkou. Uvnitř stálo:

„Čekala jsem celý život, že mi napíšeš. Promiň mi. – Máma“