Ale už na ulici jsem ucítila, že je něco špatně. Před domem stála policejní auta, motor vypnutý, dveře otevřené. A vchodové dveře — dokořán, jako by dům sám křičel beze slov.

Nejdřív jsem si myslela, že se něco stalo – nešťastná náhoda, zdravotní kolaps, něco obyčejného. Jenže když jsem vstoupila dovnitř, všechno se změnilo.

Uprostřed kuchyně stál malý chlapec. Nehýbal se, jen zíral, oči veliké a lesklé, v pruhovaném pyžamu. Neplakal. Ani nepromluvil. Policista, plešatý muž s unavenýma očima, si k němu přidřepl a tiše se zeptal:
— Kde je tvoje maminka, chlapečku?

Žádná odpověď. Jen tiché tikání hodin. Vzduch byl těžký, dusivý.

Udělala jsem krok dopředu a potichu řekla:
— To dítě… není Leïly.

Policista se na mě podíval.
— Znáte tu ženu, co tu bydlí?

— Ano, je to moje přítelkyně, — odpověděla jsem, i když se mi sevřel žaludek.

Leïla tu žila se svým mladším bratrem. Někdy hlídala cizí děti, ale tohohle chlapce jsem nikdy neviděla. A podle výrazu policisty ani on ne.

Všechno kolem bylo až příliš klidné. Nábytek na místě, žádné rozbité věci, žádný křik. Jen ten tísnivý klid, který visel ve vzduchu. Chlapec se podíval na policistu a sevřel mu prst. V tu chvíli jsem si všimla přebalovací tašky vedle židle. Vedle ní stála lahev s mlékem — ještě teplá. A pod ní, částečně ukrytý, složený papír.

Policista zvedl vysílačku, něco do ní zamumlal a pak se obrátil ke mně:
— Je tu nějaký východ za domem?

A tehdy se mi vybavila věta, kterou mi Leïla řekla minulý týden: „Přišla za mnou dívka. Byla zoufalá. Prosila, ať jí pomůžu. Řekla, že musím mlčet.“

Tenkrát jsem si z toho nic nedělala. Teď mě zamrazilo.

Natáhla jsem se po papíře. Moje ruce se třásly. Na papíru bylo tenké, spěšné písmo:

„Jmenuje se Adam. Postarejte se o něj. Vrátím se, až bude po všem. — L.“

L.? To nebylo Leïlin písmo. Ona psala pomalu, klidně, kulatými tahy. Tohle bylo roztřesené, plné paniky.

Policista to četl nahlas, zamračeně.
— Říkáte, že tu bydlí vaše kamarádka, ale tahle zpráva očividně není od ní. Jste si jistá, že tu žije sama?

Zhluboka jsem se nadechla. V hlavě se mi znovu promítla Leïla — jak vypráví o té dívce, co „jen potřebovala přespat“.

— Ne, — řekla jsem tiše. — Nebyla sama.

Policista kývl na svého kolegu, který hlídal venku. Slyšela jsem, jak se v chodbě ozývají kroky, jak se otevírají dveře… a pak ticho. To ticho, které pálilo v uších.

— Našli jsme auto za domem, — ozval se kolega. — Není tam klíč, ani doklady.

Dítě vydalo slabý zvuk. Kratičký, zoufalý. Instinktivně jsem k němu natáhla ruce, ale policista mě zarazil:
— Nedotýkejte se ho, paní. Postaráme se o něj.

Zůstala jsem stát, neschopná odvrátit pohled od toho malého těla. Něco v jeho očích… jako by chápal víc, než by dítě mělo chápat.

A pak to přišlo.
Zvuk. Tlumený. Zezadu z chodby.

Policista zvedl ruku a naznačil, abych zůstala stát. Sledovala jsem ho, jak pomalu mizí ve stínu. Kuchyňské světlo ohraničovalo úzký pruh na podlaze, za nímž se rozprostírala tma.

— Zůstaňte tady, — řekl tiše.

Ale já se pohnula. Jen o krok.

Na konci chodby byly pootevřené dveře do koupelny. Na dlaždici kapka. Pak další.
Ne voda.
Krev.

Zatajil se mi dech.

Policista otevřel dveře prudce — a na okamžik se všechno zastavilo.
U vany ležela Leïla. Její oči hleděly kamsi do prázdna. V ruce svírala přetržený náramek.

Z kuchyně se ozval dětský pláč.

Chtěla jsem běžet, ale nohy mě neposlouchaly. Všechno se rozmazalo. Jen ta jedna věta mi znova zazněla v hlavě:

„Vrátím se, až bude po všem.“

Ale jestli ještě nebylo po všem… znamenalo to, že ta, která to napsala, byla pořád někde venku.
A možná… nebyla sama.