Jen se na mě podíval s výrazem, který byl pevný a ledový, jako by své rozhodnutí nosil v hlavě už dlouho. Zůstal jsem stát před jeho stolem úplně omráčený. Ani náznak, ani varování. Nic. Ticho mezi námi bylo tíživější než jakákoli obvinění.

A přesto to nebyl konec. To nejpodivnější mělo teprve přijít.

Když jsem vyšel z kanceláře, všiml jsem si, že se mi třesou ruce. Chodba se najednou zdála nekonečná a vzduch těžký. V duchu jsem si přehrával poslední týdny: mohl jsem udělat chybu? Řekl jsem něco nevhodného? Byl někdo nespokojený? Ale nic takového se nestalo. Moje práce byla vždy v pořádku.

Přesto mě vyhodili během minuty, bez milosti.

Na parkovišti jsem seděl v autě víc než hodinu. Nedokázal jsem nastartovat. Telefon mlčel. Žádné zprávy, žádné hovory. Měl jsem pocit, že mi někdo najednou vytrhl půdu pod nohama. Musel existovat důvod, který přede mnou tajili.

Večer přišel první skutečný šok.

Když jsem dorazil domů, našel jsem v poštovní schránce silnou obálku. Bez odesílatele, bez jakéhokoli označení. Okamžitě ve mně vyvolala neklid. Otevřel jsem ji hned na chodbě.

Uvnitř byla jen jedna fotografie.

Na ní seděl můj bývalý šéf na terase malé kavárny a naproti němu muž, kterého jsem neviděl sedm let. Můj bývalý obchodní partner. Ten, který se kdysi ztratil beze slova, krátce poté, co z našeho společného účtu zmizela vysoká částka peněz. Myslel jsem, že mě podrazil a utekl. Nikdy by mě nenapadlo, že ho ještě někde spatřím.

A teď seděl u stolu s člověkem, který mě právě vyhodil z práce.

Na zadní straně fotografie byla věta napsaná tmavým fixem: „Musíš znát pravdu. Tohle je jenom začátek.“

Zůstal jsem stát s fotografií v ruce a v hrudi mi pulsoval nepříjemný tlak. Najednou se všechno jevilo úplně jinak. Mé propuštění nebyla náhoda. Byl to krok v něčím plánu, do kterého jsem měl být zatažen.

Proč se ten muž objevil právě teď? Jak dlouho se s mým šéfem znali? A kdo tu fotografii pořídil? Byl to on sám, nebo někdo jiný? A proč ji poslal právě mně?

Posadil jsem se doma ke stolu a začal fotografii znovu a znovu prohlížet. A tehdy jsem si všiml detailu, který mi předtím unikl. V odrazu skla kavárenského okna byla vidět rozmazaná silueta člověka, který fotil. Stál velmi blízko. Dost blízko na to, aby slyšel, o čem se mluvilo.

Tu noc jsem nespal. Nehnul jsem se z místa a snažil se pochopit, co se kolem mě vlastně odehrává.

Ráno, přesně v 9:17, mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Bez předvolby, bez možností zpětného dohledání. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem hovor přijal.

Na druhém konci se ozval nízký, tlumený hlas:

— Nehledej vysvětlení tam, kde žádné není. Jdi za stopami, které se ti objeví. A nesmíš o tom nikomu říct. Nešlo jen o vyhazov. To bylo varování.

A spojení okamžitě skončilo.

Když jsem se podíval do historie hovorů, číslo tam nebylo. Zmizelo. Jako by hovor nikdy neproběhl.

V tu chvíli mi došlo, že stojím na pokraji něčeho mnohem většího. Můj bývalý partner, můj šéf, tajně pořízená fotografie, záhadný telefonát — to všechno byla jen povrchová vrstva. Něco mnohem temnějšího se skrývalo pod ní.

A místo strachu jsem najednou pocítil vztek. Chtěli mě umlčet. Chtěli, abych zmizel, abych sklopil hlavu a neptal se.

Ale já jsem se rozhodl udělat pravý opak.

To, co jsem zjistil později, bylo mnohem děsivější než samotné propuštění.

A bylo to opravdu teprve na začátku.