Rozhodnutí adoptovat dítě nebylo impulzivní. Bylo výsledkem let dlouhých úvah, bolestných ztrát a touhy otevřít své srdce dítěti, které potřebovalo domov stejně moc, jako my potřebovali dát svou lásku.

Když jsme ji poprvé uviděli v dětském domově, věděla jsem to hned. Byla drobná, bledá, s velkýma tmavýma očima plnýma ticha. Nestála vepředu, nevolala na nás, jako to dělaly jiné děti. Jen nás sledovala, jako by nás vážila pohledem, kterým se obvykle dívají dospělí, ne čtyřleté dítě.

Po nekonečných měsících papírování jsme si ji konečně mohli přivézt domů.

Začátky byly těžké. Byla tichá, odtažitá, odmítala fyzický kontakt. Každý náš pohyb analyzovala, každé slovo poslouchala s nedůvěrou. Často se schoulila do kouta místnosti a vypadala, že je duchem úplně jinde.

My jsme nespěchali. Nechávali jsme jí čas, prostor, nabízeli jsme lásku bez podmínek.

Pak, jednoho večera, asi měsíc po jejím příchodu, jsem ji uložila do postýlky a četla jí pohádku, jako každou noc. Přerušila mě tím, že mi položila svou malou ručku na ruku a tiše řekla: — Maminko, nevěř tatínkovi.

Mé srdce se na okamžik zastavilo.

Její hlas byl klidný, bez náznaku strachu nebo zloby. Řekla to, jako by mi předávala důležité tajemství, něco, co jsem potřebovala vědět, abych se ochránila.

Pomalu jsem se zeptala: — Proč to říkáš, zlatíčko?

Sklonila hlavu a zašeptala: — Protože lže.

A tím konverzace skončila. Zabořila se pod deku a během pár minut usnula, zatímco já seděla vedle ní, paralyzovaná změtí myšlenek.

Ta noc byla jedna z nejdelších v mém životě.

Znala jsem svého muže více než dvacet let. Nikdy mi nedal důvod pochybovat o jeho upřímnosti nebo dobrotě. Přesto ta slova, pronesená naším novým dítětem, byla jako trn v mém srdci.

Další dny jsem sledovala každý jejich vzájemný kontakt.

Všechno vypadalo normálně. Hrál si s ní, četl jí knížky, pomáhal jí s obouváním. Choval se s něhou a trpělivostí. Ale v jejích očích jsem přesto občas zahlédla něco víc — stín nedůvěry, připravenost utéct při sebemenším náznaku zklamání.

A pak, jednoho odpoledne, když jsme společně kreslily, se na mě podívala a velmi vážně se zeptala: — Maminko, ty mě taky opustíš?

A tehdy mi vše došlo.

Ve světě, ze kterého přišla, «tatínek» nebyla konkrétní osoba. «Tatínek» byl symbol — symbol slibů, které nebyly splněny. Symbol lidí, kteří se usmívali, slibovali a pak beze slova zmizeli.

Její slova nebyla obviněním vůči mému muži.

Byla to varovná zpráva, obranný mechanismus, zroděný ze zkušenosti, kterou žádné dítě nemá nikdy prožít.

Od toho dne jsme s mužem změnili přístup.

Žádné velké sliby. Jen malé, tiché činy. Neustálá přítomnost. Dodržení každého daného slova, každého domluveného plánu.

Byly chvíle, kdy se opět stáhla. Dny, kdy jakýkoli náznak změny v rutině vyvolal strach.

Ale byly i chvíle zázračné.

Chvíle, kdy se sama přišla pomazlit.

Kdy se její smích rozléhal domem.

Kdy její oči byly jasné, otevřené, plné důvěry.

Dnes, více než rok poté, když ji večer ukládám ke spánku, položí svou malou ruku na mou tvář a zašeptá: — Maminko, ty mě nikdy neopustíš, že?

A já vím, že každá slza, každá noc pochyb a bolesti za to stála.

Protože adoptovat dítě neznamená jen poskytnout mu domov.

Adoptovat dítě znamená dát mu víru.

Víru, že tentokrát bude všechno jinak.

Víru, že tentokrát je láska opravdová.

A že tentokrát — opravdu zůstane.