Miluji zvířata odjakživa. Když jsme si s manželkou pořídili tři kočky, měl jsem pocit, že je náš domov konečně úplný. Každá z nich byla jedinečná. Byly to členové rodiny, vítaly mě u dveří, když jsem se vracel z práce, lehávaly mi na klíně při dlouhých večerech a svým předením dokázaly utišit jakýkoli smutek.

Jednoho dne jsem se vrátil domů a něco bylo jinak. Žádné známé kroky na podlaze, žádné zvědavé pohledy, žádné měkké doteky tlapiček.

Manželka stála v kuchyni a když jsem se zeptal, kde jsou kočky, suše odpověděla: — Už tu nejsou. Nemohla jsem to dál snášet. Všude chlupy, nepořádek. Zapomeň na ně.

Myslel jsem, že jsem špatně slyšel.

Neřekla mi, kam je dala, jen pokrčila rameny a chladně prohlásila, že to bylo «nezbytné».

Tu noc jsem nespal.

Druhý den jsem začal hledat. Objížděl jsem útulky, rozvěšoval plakáty, psal inzeráty na internet. Každý den jsem věnoval hodinám pátrání. Ptával jsem se kolemjdoucích, kontaktoval dobrovolníky, sledoval každou stopu.

Manželka stále odmítala říct, kde skončily.

Cítil jsem, jak mezi námi roste propast. Bylo jasné, že pro ni byly kočky pouhým problémem, zatímco pro mě byly součástí života.

A pak přišel ten telefonát.

Zavolal mi starý přítel, kterému jsem o celé situaci dříve vyprávěl.
— Myslím, že jsem je našel, řekl. Jsou v jednom neoficiálním útulku za městem.

Neváhal jsem ani minutu.

Když jsem dorazil, srdce mi bušilo tak, že jsem sotva dýchal. Vstoupil jsem do skromné budovy a tam byly. Moje kočky. Vyhublé, vystrašené, ale naživu.

Jakmile mě uviděly, začaly příst a běžely ke mně.

Objal jsem je, slzy mi tekly po tvářích.

Neváhal jsem ani chvíli. Všechny tři jsem vzal zpátky. Ale ne zpět do domu, kde mě čekala manželka.

Ten den jsem učinil rozhodnutí.

Zabalil jsem si věci, našel si malý byt a odešel. Sebou jsem vzal jen pár osobních věcí a své věrné přátele.

Když jsem odcházel, manželka stála ve dveřích, ale nic neřekla. Její pohled byl tvrdý, lhostejný.

Uvědomil jsem si, že mezi námi bylo něco zlomeno. Něco, co se už nedalo opravit.

Někdo by řekl, že jsem si vybral kočky místo manželství.

Ale pro mě to nebylo jen o zvířatech. Bylo to o respektu. O důvěře. O tom, že člověk, kterému věříte, nemá právo bez vašeho souhlasu vymazat část vašeho života.

Dnes žiju se svými kočkami v malém, ale útulném bytě.

Každý večer, když se ke mně tulí a jejich předení naplňuje pokoj, vím, že jsem udělal správné rozhodnutí.

Žádný luxus nemůže nahradit pocit, že jste tam, kde vás někdo opravdu čeká. Že vás někdo přijímá takového, jaký jste.

A někdy největší zrada nepřichází od nepřátel.

Přichází od těch, kteří tvrdí, že vás milují.