Alena milovala Marka od chvíle, kdy se poprvé potkali. Společně prožili chudé roky, neustálé stěhování, těžké začátky. Překonali vše – nebo si to alespoň mysleli. Skutečné utrpení však přišlo až s Markovou nemocí.

Začalo to nenápadně: únava, bolesti kloubů, podivné ztráty hmotnosti. Následovala lékařská vyšetření a poté zdrcující diagnóza. Léčba byla nákladná, dlouhá a vyčerpávající.

Alena neváhala ani na okamžik.

Přijala druhou práci, vzdala se osobního života, všechno obětovala Markově záchraně. Svou výplatu, každý vydělaný halíř, odevzdávala tchyni, která slíbila, že se o Marka postará, zajistí mu léky, správnou výživu a potřebnou péči.

Alena pracovala až do vyčerpání.
Věřila.
Doufala.

Telefonáty s Markem byly stále kratší, chladnější. Připisovala to nemoci, únavě. Uklidňovala se, že dělá všechno správně.

Ale hluboko uvnitř ji něco znepokojovalo.

Jednoho dne, unavená po dvanáctihodinové směně, pocítila neodolatelný impuls: musí ho vidět na vlastní oči. Bez varování, bez příprav.

Koupila ovoce, které měl Mark rád, a v dešti se vydala k domu tchyně.

Ještě než stihla zaklepat, zaslechla veselí.

Smích. Skutečný, hlasitý, bezstarostný.

Zamrkala a přiblížila se. Pak zaklepala.

Dveře otevřela tchyně. V její tváři se na okamžik mihl šok, než jej vystřídal podrážděný výraz.

— Co tu děláš? měla jsi být v práci, — utrousila suše.

Alena nevěnovala její poznámce pozornost a vešla dovnitř.

To, co spatřila, ji přimrazilo na místě.

Mark seděl u stolu obklopený přáteli. Smál se, jedl, pil. Stůl byl přeplněný jídlem a lahvemi alkoholu. V místnosti hrála hudba.

Po nemoci nebylo ani stopy.

Alena tam stála, neschopná slova.

Mark si jí všiml. Na vteřinu ztuhl. Pak nasadil křečovitý úsměv.

— Aleno… Nečekali jsme tě…

Taška jí vypadla z ruky. Ovoce se rozkutálelo po podlaze.

— Co to má znamenat? — zeptala se chraplavě.

Tchyně jen pokrčila rameny.

— Mark je zdravý. Chtěla jsi, aby se uzdravil, ne? Tak se uzdravil.

Alena cítila, jak se jí hroutí celý svět.

— A peníze? — zašeptala.

— Museli jsme z něčeho žít, — odsekla tchyně s ledovým klidem. — Ty jsi dávala dobrovolně. Nikdo tě nenutil.

Mark mlčel.

Neodvážil se na ni ani podívat.

V tu chvíli Alena pochopila vše.

Měsíce obětí, tvrdé práce, vyčerpaných sil — všechno bylo založené na lži.
Její láska byla zneužita.
Její důvěra pošlapána.

Bez jediného slova se otočila a odešla.

Venku zuřil déšť. Každá kapka jako by smývala z její kůže kus minulosti, kterou se rozhodla navždy opustit.

Nevěděla, kam jde.

Ale věděla jistě jedno:

Nikdy se tam nevrátí.

A nikdy více nedovolí nikomu, aby jí znovu zlomil srdce.