Dina stála na prahu vchodu do paneláku a zoufale sledovala, jak auto mizí za rohem. Letní večer byl těžký a dusný, asfalt pod nohama pohlcoval každou kapku její bolesti.

Pavel odjel. Zase. Stejně jako včera. Stejně jako předevčírem.

Jeho „rybaření“ trvalo každý den déle a stávalo se stále tajemnějším. Zpočátku mu Dina věřila – Pavel vždy miloval přírodu, uměl hodiny sedět s prutem u vody. Ale něco se změnilo. Už nepřicházel domů unavený a spokojený. Místo toho byl nervózní, podrážděný, vymlouval se na únavu.

A co bylo nejhorší – čím dál méně chtěl, aby jela s ním. Vždy si našel výmluvu: „Bude ti tam nuda,“ „Rybaření není pro ženy,“ „Je tam nepohodlí.“

Dnes večer už Dina nemohla dál mlčet.

Vrátila se do bytu, posadila se na kraj postele a upřeně zírala do prázdna. Několik minut poslouchala tíživé ticho. Pak jí v hlavě uzrál plán.

Ve skříni, pod starými věcmi, měla malý diktafon. Před lety jí ho Pavel daroval žertem: „Abys mohla nahrávat své geniální myšlenky jako velká spisovatelka.“ Dnes se tento malý přístroj měl stát jejím nástrojem pravdy.

Druhý den ráno, když se Pavel znovu chystal na „noční rybaření“, Dina nenápadně vložila diktafon do kapsy jeho bundy. Stejně jako obvykle odmítl, aby jela s ním.

Jakmile jeho auto zmizelo, Dina zůstala sama. Čas plynul mučivě pomalu. Myšlenky jí vířily hlavou: Co se dozví? Co ji čeká?

Přešla noc. Pavel se vrátil až k poledni, unavený a nevrlý. Bundu odhodil na židli. Dina vyčkávala, až se zavře v koupelně, pak rychle vzala diktafon a třesoucíma rukama pustila nahrávku.

Srdce jí bilo až v krku.

Z reproduktoru se nejprve ozval zvuk motoru a tichá hudba. Pak se objevily hlasy — smích. Mužský a… ženský.

— Pavlíku, miláčku, kam dnes pojedeme? — zazněl jemný ženský hlas.

— Kam budeš chtít, rybičko moje, — odpověděl Pavel s něhou, kterou Dina už dlouho neslyšela.

Následovaly šepoty, smích, polibky. O rybaření ani zmínka.

Dina seděla strnule, poslouchala každé slovo. Nejdřív chtěla brečet. Pak křičet. Ale nakonec v ní zůstalo jenom prázdno. Všechno, co je kdy spojovalo, zmizelo.

Co se děje, když pravda vyjde najevo
Večer Dina připravila večeři, jako by se nic nestalo. Pavel přišel, usedl ke stolu a bez jediného slova začal jíst. Nevšiml si její změny, jejího tichého klidu.

Dina vzala diktafon, položila ho doprostřed stolu a stiskla tlačítko „play“.

Ticho bylo absolutní. Jakmile se místností rozlil jejich rozhovor — něžnosti a polibky — Pavlovo tvář se změnila. Nejprve překvapení, pak strach, potom trapné koktání.

— Dino, já… to není tak, jak si myslíš…

Beze slova vstala. Sundala si snubní prsten a položila ho vedle diktafonu.

— Považuj se za oficiálně vyslaného na trvalé rybaření, — řekla klidně.

A odešla, aniž by se ohlédla.

Nový začátek
Další ráno se Dina probudila ve stejném bytě, ale jako jiný člověk. Ve světě, kde už nebude čekat na lži, nebude se snažit získat lásku tam, kde není, nebude se ponižovat před někým, kdo ji dávno přestal vidět.

Začátky byly těžké — samota, strach, bolest. Ale s každým dnem rostla její síla.

Zapsala se na jazykový kurz. Začala běhat. Našla nové přátele, obklopila se lidmi, kteří si vážili upřímnosti.

A hlavně pochopila: někdy bolest otevře dveře tam, kam by se jinak nikdy neodvážila vstoupit. Malý diktafon, slzy v noci — to byla cena za svobodu. A byla připravená ji zaplatit.

Dnes už se Dina ničeho nebála. Protože věděla, že to nejhorší je za ní. A že pravda — byť bolestivá — vždy znamená nový začátek.