Ivan spěchal. V hlavě měl jedinou myšlenku: musí to stihnout.
Důležitá schůzka, osudový okamžik, jediná šance zachránit všechno, co budoval.

Projížděl dvorem mezi domy, tlačil nohu na plyn.
Ulice se zdály prázdné. «Hlavně aby nebyl dvůr zablokovaný,» prolétlo mu hlavou.

V tom mu zavibroval telefon.
Ležel na sedadle mezi rozházenými papíry a prázdnými kelímky od kávy.
Ivan na vteřinu odtrhl oči od silnice.

A právě v tu vteřinu se to stalo.

Zaskřípění brzd.
Tupý náraz.
A pak ticho tak hutné, že mu zacpalo uši.

Před kapotou leželo malé tělo — dívka, sotva šestiletá, oblečená v nadýchané bundě a pletené čepici.
Ivan na okamžik ztuhl.
Pak prudce vystoupil z auta a běžel k ní.

Nikde nikdo.
Žádní svědci.

Dívka nehybně ležela na asfaltu, její tvář bledá jako papír.
Ivan poklekl a jemně ji zatřásl za ramena.

— Holčičko, slyšíš mě? Prober se!

Na jejím těle nebyly viditelné stopy krve, což mu dalo záblesk naděje.

Opatrně ji zvedl a položil na zadní sedadlo auta.

Panika mu svírala hrdlo.

— No tak, prober se! Musíš se probrat! — šeptal chvějícím se hlasem.

Minuty se táhly jako věčnost.

A pak se dívka pohnula.
Pomalu otevřela oči — hluboké, chápavé, až děsivě dospělé.

Natáhla k němu malou ruku, v pěstičce něco svírala.

Ivan instinktivně vzal, co mu podávala.

Zmuchlaný kus papíru.

Na něm dětským písmem stálo:

„Byl jsi vybrán. Čas běží.“

Ivanovi přeběhl po zádech ledový mráz.
Co to znamenalo?
Kdo mu to napsal?

Otočil se dozadu na zadní sedadlo —
a zjistil, že dívka zmizela.

Jako by tam nikdy nebyla.

Odpočítávání začalo
Ivanův mobil znovu zavibroval.
Vytrhl ho z kapsy a pohlédl na obrazovku.

Blikala na ní jediná zpráva:

„Zbývá 59 minut.“

Žádné číslo odesílatele. Žádné vysvětlení.

Ivan cítil, jak mu srdce buší až v krku.
Tohle nebyla náhoda.

Minulost, kterou se snažil pohřbít, se vrátila.
Hříchy, chyby, dávné viny — všechny najednou.

A teď si čas přišel pro svůj dluh.

Útěk za vykoupením
Ivan sešlápl plyn a vjel do změti ulic.

Nevěděl, kam jede.
Jen věděl, že musí jednat.
A že každá vteřina má cenu zlata.

V hlavě se mu vybavovala jména.
Lidé, které zradil, kterým ublížil, na které zapomněl.

Obrátil se k zpětnému zrcátku —
a spatřil dívku.

Seděla na zadním sedadle a nehnutě ho pozorovala.

Ivan málem strhl volant.

— Kdo jsi?! — vykřikl zoufale.

Dívka mlčky natáhla ruku s dalším kouskem papíru.

Ivan ho popadl.

„Minulost nemůžeš změnit. Ale můžeš si zvolit svůj konec.“

Volba
Bylo to jasné.

Zbýval mu čas — ale ne moc.
Musel něco udělat.
Musel najít způsob, jak odčinit to, co napáchal.

Na displeji mobilu odpočítávaly sekundy.

Ivan se zhluboka nadechl.

Zatočil volantem ostře doprava —
směrem k místu, které se celé roky bál navštívit.

Dívka v zrcátku se na něj tiše dívala.

A čas neúprosně běžel.