Svatba se konala v obrovském paláci, kde třpytivé lustry a zlatem zdobené stěny ostře kontrastovaly s tichým zoufalstvím mladé nevěsty. Anna, oděná do sněhobílé svatební róby, se mechanicky usmívala na hosty, zatímco její srdce bylo zatížené smutkem, který žádný luxus nemohl utišit.

Vedle ní stál Ivan Sergejevič, vysoký muž s aristokratickým držením těla a chladnýma šedýma očima. Jeho bezchybný oblek a precizní pohyby odhalovaly člověka zvyklého ovládat a vlastnit.

Annini rodiče zářili spokojeností. V jejich očích bylo vše dokonalé: jejich dcera si zajistila pohodlný život. Na její skutečné pocity nikdo nehleděl.

Hostina byla veselá, plná smíchu a přípitků. Anna se ale pohybovala jako loutka, její úsměvy byly strnulé a prázdné. Byla jen dekorací na okázalé svatbě, prodaná za příslib finanční jistoty.

Když poslední hosté odešli, Anna zůstala sama s Ivanem. V tichu a majestátním chladu paláce ji vedl do jejich společné ložnice, která působila jako z jiného světa.

Ivan se usadil do křesla u krbu a dlouze si ji prohlížel, než promluvil.

— Mám na tebe jednu prosbu, řekl klidně.

Anna ztuhla. Její srdce bilo jako splašené. Očekávala to nejhorší.

Ale Ivan řekl něco, co ji zcela zaskočilo:

— Sundej si svatební šaty.
— Ale ne kvůli tomu, co si myslíš, dodal hned.

Anna nechápala. Její ruce se třásly.

— Chci, abys je spálila, řekl tichým hlasem.

Zůstala stát jako přikovaná.

— Ty šaty jsou symbolem tvého donucení. Nejsou symbolem lásky, štěstí ani svobody. Dnes večer ti vracím tvoji volbu. Znič to, co tě poutá k této minulosti, a začni svůj život psát sama.

Podal jí malou krabičku zápalek.

— Rozhodnutí je na tobě. Jsi svobodná.

S třesoucíma se rukama Anna přijala zápalky. Poprvé po dlouhé době ucítila slabý plamínek naděje.

Dívala se, jak plameny pohlcují drahocenné šaty. Stála bosá na studené podlaze a sledovala, jak oheň ničí vše, co ji poutalo k životu, který si nikdy nevybrala.

Za svítání se probudila sama. Ivan byl pryč.

Na nočním stolku našla dopis.

„Tento dům je nyní tvůj. Na bankovním účtu vedeném na tvé jméno je dostatek peněz, abys začala nový život. Jsi volná. Žij podle vlastních pravidel.“

Anna pevně sevřela dopis v rukou. Slzy jí stékaly po tvářích, tentokrát však nebyly slzami bolesti — byly to slzy svobody.

Poprvé v životě měla svůj osud ve vlastních rukou.
Její skutečný život teprve začínal.