V malém ukrajinském městečku Varash, kde život plynul poklidně pod korunami kaštanů, žila rodina Kovalenkových spokojený a obyčejný život. Až do chvíle, kdy se jim narodil nejmladší syn Levko. Přišel na svět předčasně, již v sedmém měsíci těhotenství, a lékaři museli bojovat o každý jeho nádech. Jeho život se podařilo zachránit, ale naděje vystřídala tíseň: Levko trpěl částečným ochrnutím. Polovina jeho drobného tělíčka nereagovala.

Začaly nekonečné návštěvy nemocnic, rehabilitací a konzultací. Oksana a Taras, rodiče tří dětí, se nevzdávali, ale každým dnem cítili větší únavu. Domácnost, která kdysi zněla dětským smíchem, utichla.

Jednoho šedivého odpoledne, při další kontrole u uznávané neurologičky Galiny Ivanovny, dostala Oksana nečekanou radu:

— Pořiďte si psa. Chow-chow nebo labradora. Nejde o doporučení, je to nezbytnost.

Oksana byla v šoku. Už tak měli doma dost starostí se třemi dětmi, a teď ještě pes? Jak by mohl pes pomoci tam, kde lékařská věda selhávala?

Přesto slova lékařky v ní zanechala hlubokou stopu. Po dlouhém přemýšlení a diskusích se rozhodli poslechnout. Tak se v jejich domácnosti objevil Lada — malé, chlupaté štěně chow-chow se zvláštní fialovou tlamičkou, které vneslo do jejich domova novou naději.

Od prvního okamžiku bylo jasné, že Lada si vybrala svého pána. Nebyly to starší sestry Sofiika a Marta, ale malý Levko.

To, co následovalo, ohromilo každého.

Lada si lehla k Levkovi, jemně ho šťouchala čumákem a lehce okusovala jeho ruce a nohy. Nebyla to hra ani agrese — bylo to, jako by se snažila probudit v něm život. Každý její dotek, každý tichý kníkavý zvuk jako by říkal: „Nevzdávej to.“

A pak se stal zázrak: po několika týdnech Levko poprvé pohnul prsty na ochrnuté ruce. Rodiče oněměli úžasem. Lékaři mluvili o zázraku.

Lada přesně věděla, kde dítě stimulovat. Jemně mu olizovala nožičky, lehce ho povzbuzovala k pohybu. A Levko odpovídal: nejprve smíchem, pak drobnými pokusy o pohyb.

Postupně se Levko začal zlepšovat. Zvedal hlavičku, natahoval ruce, a jeho svaly sílily. Atmosféra doma se proměnila — radost, smích a naděje se vrátily.

Brzy se zpráva o Levkovi a Ladě rozšířila do celého městečka. Byli zváni na školní akce, do rehabilitačních center, stali se inspirací pro mnohé rodiny. Lidé cestovali zdaleka, aby se přesvědčili na vlastní oči.

Když Levko udělal své první, ještě nejisté krůčky, byla Lada vedle něj. Věrná, tichá, podpírající.

Dnes je Levko živý a veselý chlapec, který běhá, hraje si a sní o tom, že se jednou stane veterinářem. A Lada? Zůstala jeho věrnou ochránkyní a nejlepší přítelkyní.

Tento dojemný příběh připomíná, že někdy přichází zázraky v podobě, kterou bychom nejméně čekali. A někdy mají čtyři tlapky, měkký kožich a srdce plné lásky.