Stepan zářil štěstím. Po návratu z týdenní «služební cesty» zamířil rovnou k obvyklému místu za garážemi, kde ho čekali jeho staří přátelé. Místo, kde nikdo nikoho nesoudil, kde se dým z cigaret mísil se smíchem a příběhy, které nesnesly denní světlo.

S lišáckým úsměvem začal vyprávět:

— Chlapi, to byste nevěřili. Lariska… to není žena, to je zázrak. Sedm dní smíchu, vášně, her a něhy. Žádné hádky, žádné scény. Jen čistá radost od rána do noci.

Kamarádi ho poslouchali s otevřenými ústy. Někteří závistivě mlčeli, jiní ho obdivovali. Všichni však v hloubi duše snili o tom, že by mohli alespoň na chvíli uniknout své všední realitě plné práce, hypoték, školních povinností a každodenních starostí.

— A co tvoje žena? Co když se to dozví? — zeptal se někdo.

Stepan se jen ušklíbl:

— Světlana? Prosím vás… Kam by šla? Je na mě zvyklá. A upřímně, kdo jiný by ji chtěl?

Smích se rozléhal kolem. Stepan si připadal jako král života.

Po nějaké době se rozhodl vrátit domů. S hlavou plnou vítězných myšlenek a lehkým krokem vystoupal po schodech ke svému bytu.

Zazvonil. Dveře se otevřely téměř okamžitě.

Na prahu stála Světlana. Klidná. Příliš klidná. Na tváři měla podivný úsměv. Takový, který nedával žádnou naději.

— Ahoj, lásko, — řekl Stepan, snažíc se o uvolněný tón.

Světlana ustoupila stranou, mlčky. Stepan vešel dovnitř, zul si boty a zamířil do obývacího pokoje. A tam ztuhl.

Na stole ležely úhledně srovnané krabice. V nich jeho oblečení, boty, osobní věci. Každá krabice nesla štítek: «K odchodu», «Sbohem», «Návrat vyloučen».

Pomalu se otočil. Světlana držela v ruce ovladač. Bez jediného slova zmáčkla tlačítko.

Televizní obrazovka se rozsvítila.

Stepan viděl sebe. S Larisou v náručí na pláži. V restauraci, kde jí šeptá do ucha. Jak ji nese do domu.

Záběry byly jasné, nezpochybnitelné.

— To není tak, jak to vypadá… — zkusil zoufale.

Světlana se smutně pousmála.

— Máš pravdu, — odpověděla klidně. — Je to horší.

Za jejími zády stály kufry. Mezi nimi i malý růžový batůžek jejich dcery.

— Prosím, Světlo, pojďme si promluvit… — zašeptal Stepan.

Světlana zavrtěla hlavou.

— Zítra tě kontaktuje můj právník, — řekla a zmizela v ložnici.

Stepan zůstal stát v prázdném bytě, kde ještě před týdnem žil život, o kterém si myslel, že ho má jistý.

Venku začalo pršet. Kapky dopadaly na okenní tabulky, jako by i samotné nebe plakalo nad jeho pádem.

Té noci Stepan pochopil krutou pravdu:

Některé chyby se nedají napravit.

Některé dveře, jakmile se jednou zavřou, už nikdy neotevřou.

A žádné výmluvy, žádné omluvy nevymažou zradu.