Ranní světlo se líně rozlévalo nad ospalou vesnicí. Ze střech stoupal tenký kouř a čerstvý vánek unášel prach z polní cesty. Nikolaj Ivanovič byl vzhůru už dávno před svítáním. Dnes byl výjimečný den: vezl svou vnučku Dašu do města, kde měla splnit svůj dlouholetý sen – koupit si první vlastní byt.

Daša seděla na sedadle spolujezdce, tiskla k sobě složku s dokumenty a její oči zářily vzrušením. Blonďaté vlasy měla sepnuté v prostý culík a na tváři jí hrál nadšený úsměv.

Nikolaj Ivanovič na ni hleděl s hrdostí, ale v hloubi duše ho svíralo nejasné, tísnivé tušení.

— Dědečku, — pronesla Daša tiše, — to nebe vypadá nějak podivně. Neměli bychom se na chvíli zastavit?

— Neboj se, děvenko, — odpověděl jí klidně. — Sluníčko se brzy ukáže.

Ale jeho vlastní neklid jen sílil.

A měl pravdu.

Za další zatáčkou jim cestu zatarasilo černé auto s tmavými skly. Nikolaj prudce sešlápl brzdy, pneumatiky zavrzaly o štěrk.

Ze zaparkovaného vozu vystoupili čtyři muži. Byli vysocí, mohutní a jejich pohled nevěstil nic dobrého. Jeden z nich si líně zapálil cigaretu a přistoupil k nim.

— Tak co, dědo, — procedil mezi zuby, — ukaž nám, co vezeš. Slyšeli jsme, že jsi byl dnes ráno v bance.

Nikolaj Ivanovič se instinktivně postavil před Dašu, aby ji ochránil.

— Nic cenného nemáme, — odpověděl klidně, s očima upřenýma na vůdce banditů.

Muži si vyměnili pohledy. Jeden z nich se naklonil blíž k autu a jeho zrak padl na Dašu. V jeho výrazu se zračila zlověstná touha.

— No jo, hezká holka, — uchechtl se. — Jestli nedáš prachy, možná si vezmeme ji.

Daša ztuhla hrůzou. Ale v tu chvíli se stalo něco, co nikdo nečekal.

Jakmile ji muž chytil za ruku, její šaty se mírně posunuly a pod látkou se zaleskl kovový předmět.

Nebyl to obyčejný šperk.

Byla to vojenská identifikační známka.

Na jejím povrchu bylo jasně vyryto: „Speciální jednotky – Ministerstvo obrany.“

Bandita okamžitě pustil její ruku a couvl, jako by se spálil. Jeho tvář zbledla.

Ostatní to také zahlédli. Napětí bylo najednou hmatatelné. Dobře věděli, co znamená zaútočit na člena speciálních jednotek: problémy, ze kterých by se nikdy nedostali.

Daša pohotově vytáhla teleskopický obušek, který její dědeček ukrýval pod sedadlem pro případ nouze.

— Poslední varování, — pronesla chladným a neochvějným hlasem. — Vypadněte odsud. Hned.

Na vteřinu se rozhostilo hrobové ticho.

Pak vůdce banditů nepatrně kývl hlavou. Všichni naskákali zpět do auta a v oblaku prachu zmizeli z dohledu.

Teprve tehdy Daša sklopila obušek a obrátila se k dědečkovi s rozechvělým, ale vítězným úsměvem.

— Všechno je v pořádku, dědečku, — řekla tiše. — Ten výcvik v armádě nebyl nadarmo. Teď už se umím postarat o sebe i o ty, které miluji.

Nikolaj Ivanovič ji dlouho beze slova pozoroval. Srdce mu naplnila hrdost tak veliká, že ji nemohl slovy vyjádřit.

Pokračovali v cestě. Auto se jemně pohupovalo na hrbolaté cestě, zatímco první paprsky slunce konečně prorážely šedivé mraky.

S takovou vnučkou, pomyslel si Nikolaj, je každá bouře snesitelná. Dnes, zítra i navždy.