Alexej si pamatoval každou vteřinu dne, kdy se jeho život zhroutil. Bylo mu pětadvacet, chystal se oženit s dívkou, kterou znal od dětství. Anna byla jeho světlem, jeho domovem, jeho budoucností.

Ale jedné osudné noci všechno skončilo. Hloupá hádka, nešťastná rána, tragédie. Alexej byl odsouzen za neúmyslné zabití. Zpočátku mu Anna psala dopisy plné lásky a naděje. Pak se dopisy staly vzácnými. A jednoho dne přišla zpráva — Anna zemřela při autonehodě.

Roky ve vězení byly prázdné a jednotvárné. Alexej nežil, jen přežíval. Jediným smyslem jeho existence byla myšlenka, že se jednou postaví před její hrob, požádá o odpuštění a řekne jí všechno, co nestihl.

Den propuštění přišel. Alexej neopustil myšlenku na Annu ani na okamžik. Město se změnilo, lidé spěchali kolem něj, ulice vypadaly cize. Ale starý hřbitov zůstal stejný — tichý, zamyšlený, zaplněný příběhy.

Našel její hrob. Skromný kámen, starý věnec, tvrdá, ušlapaná zem. Klekl si a položil ruku na chladný kámen.

A tehdy zaslechl tichý dětský hlas:

— Tady není. Ale já vím, kde je.

Alexej se prudce otočil. Před ním stál chlapec, zhruba osmiletý, v ošoupaném kabátu, s očima, které působily až nepřirozeně vážně.

— Co jsi řekl? — zeptal se Alexej rozechvěle.

— Pojď se mnou, — odpověděl chlapec klidně.

Bez váhání se otočil a začal se prodírat mezi starými hroby. Alexej váhal jen krátce a pak jej následoval.

Šli stále hlouběji do staré části hřbitova. Tady byly cesty zarostlé, náhrobky rozpadlé a pokryté mechem. Všude panovalo ticho, přerušované jen šustěním větru.

Chlapec zastavil u zapomenuté kamenné desky, téměř ztracené v trávě a mechu.

— Tady je, — ukázal.

Alexej si klekl, odhrnul mech a spatřil téměř smazané písmo. Ale jméno bylo stále čitelné. Anna.

Pocítil, jak se mu podlomila kolena. Když zvedl hlavu, chlapec zmizel.

Odhalení, které změnilo všechno

Následující den Alexej navštívil úřady. V archivech zjistil, že poté, co nebyly zaplaceny poplatky za místo na hřbitově, byla Annina tělesná schránka přesunuta do staré části, mezi neoznačené hroby.

Ale kdo byl ten chlapec?

Někteří hrobníci šeptali o „malém strážci“, který se zjevuje těm, kdo hledají své blízké v zoufalství.

Alexej nepotřeboval vysvětlení. Věděl, že ho někdo vedl. A že není náhoda, že Annu našel.

Nový smysl života

Od té doby Alexej začal chodit na hřbitov každý den. Opravoval staré náhrobky, čistil zarostlé cesty, pečoval o hroby těch, na které už nikdo nevzpomínal.

Každá obnovená deska byla jeho tichým poděkováním. Každá květina položená na zapomenutý hrob byla vyjádřením vděčnosti.

Občas, v mlhavých ránech, zahlédl v dálce drobnou postavu běžící mezi hroby. Usmál se. Nepotřeboval důkazy.

Někdy, když vše vypadá ztracené, přicházejí průvodci — tichí, neviditelní, a přesto skuteční. A někdy nepocházejí z našeho světa.