Bylo to obyčejné ráno v klidné vesnici na okraji lesa. Mlha se pomalu rozplývala mezi stromy, a Nikola, samotář žijící v dřevěném domku u lesa, se vydal na svou každodenní procházku. Chtěl na chvíli uniknout svým myšlenkám. Jenže ten den měl být jiný.

Na kraji lesní cesty, v mokré trávě, si všiml malého, třesoucího se klubíčka srsti. Byl to štěně — vyhublé, promočené, ztuhlé zimou. Těžko dýchalo, ale ještě žilo.

Nikola ho zvedl, zabalil do bundy a vzal domů. Nazval ho Mlha. Podle jeho šedivé srsti a tichého, nejasného pohledu, který se zdál hlubší, než by u štěněte čekal.

Zpočátku to vypadalo jako obyčejný příběh o záchraně. Ale brzy přišly změny.

Mlha rostl nezvykle rychle. A choval se jinak než ostatní psi.

Ve třech měsících měl velikost dospělého ovčáka. V šesti už připomínal vlka. Ale nebyla to jen velikost. Byl tichý. Neštěkal, nehrál si, ani nežadonil o pohlazení. Spíš pozoroval. Hodiny. Nehýbal se. Sledující oči, které se zastavily na každém pohybu.

Každou noc seděl před domem a zíral do lesa. Jako by tam něco bylo. Něco, co my nevidíme. Když vítr přinesl zvuk z hlubin stromů, začal tiše vrčet. Nikdy ne ze strachu. Spíš jako výstraha.

Lidé z vesnice si začali všímat.

„To není pes,“ říkali. „Tohle je nějaké divoké zvíře. Možná něco horšího.“

Nikola je odbyl. Říkal si, že přehánějí. Ale v hloubi duše s nimi souhlasil. I on cítil, že v Mlze je něco, co sem nepatří.

Na výročí dne, kdy Mlha přišel, nastal zlom.

Nikola šel do města a v čekárně u veterináře ukázal jeho fotku.

Veterinář ztuhl. „To… není pes. Možná kříženec s vlkem, možná… něco jiného. Tohle jsem ještě neviděl.“

Ten večer Nikola nainstaloval na dvorek kameru. Chtěl vědět, co Mlha dělá, když všichni spí.

Záznam si pustil ráno. A od té chvíle věděl, že musí odejít.

Ve dvě hodiny ráno vyšel Mlha ze své boudy. Postavil se — na zadní nohy. Ne zcela rovně, ale dost, aby to vypadalo nepřirozeně. Rozhlédl se, očichal vzduch a beze slova zmizel v lese.

Vrátil se za dvě hodiny. Ale nebyl sám. S ním byli další dva. Stejně velcí. Stejně tiší. Stejně cizí.

Nikola sbalil věci a druhý den odjel.

Dům prodal. Nikomu nic neřekl. Mlha zůstal v lesích.

O týden později se v místních novinách objevila krátká zpráva:

„Obyvatelé hlásí neznámé tvory v okolí lesa. Tiše se pohybují, obrovští, ve skupinách. Doporučujeme nevycházet po setmění.“

Od té doby lidé večer zamykají dveře. Děti si nehrají venku po tmě. A ti, kteří zůstávají vzhůru dlouho do noci, občas zahlédnou odraz očí v dálce. Bez pohybu. Bez zvuku.

Někdy si myslíme, že pomáháme bezmocnému stvoření. Ale možná mu jen otvíráme bránu do světa, kam vůbec nemělo vstoupit. A odkud už neodejde.