Když se Marie přestěhovala do domku na okraji malé vesnice, chtěla jen klid. Byla v osmém měsíci těhotenství, bez partnera, bez zbytečných komplikací. Domek s malou zahradou a starou kůlnou v rohu působil jako ideální útočiště. Ale brzy se ukázalo, že něco není v pořádku.

Za plotem žil velký pes. Starý, ale ostražitý. První den jí jen pozoroval. Druhý den zaštěkal. A třetí – začal zuřivě výt pokaždé, když se přiblížila ke kůlně. Jeho štěkot byl ostrý, naléhavý, plný napětí. Marie ho zpočátku ignorovala. Přisuzovala to těhotenství – možná pes cítil změnu hormonů, pach dítěte. Ale časem ji začal jeho chování děsit.

Zvláštní bylo, že pes štěkal výhradně tehdy, když byla venku ona. Nikdy jindy.

Jednoho večera se rozhodla jít ke kůlně blíž. Chtěla jen zjistit, co tam vlastně je. Dveře byly zamčené, ale starý visací zámek vypadal jako nedávno vyměněný. V tom okamžiku se pes rozštěkal tak zoufale, až se jí rozbušilo srdce. Nezastavil se, dokud neustoupila.

Druhý den ráno si všimla, že dveře kůlny byly pootevřené. Přísahala by, že večer byly zavřené. V tu chvíli se rozhodla zavolat policii.

Policisté dorazili bez velkého zájmu.

Těhotná žena, stará kůlna, štěkající pes – nevypadalo to na nic víc než přehnaný strach. Ale když vypáčili dveře, výraz v jejich tvářích se okamžitě změnil.

Uvnitř byla místnost, která připomínala víc než jen sklad. Staré nemocniční lůžko, špinavé prostěradla, plastové nádoby s chemikáliemi. Na stole chirurgické nástroje, některé ještě mokré. V koutě klece. A na zemi řetězy.

Vyšetřování ukázalo šokující fakta.

Dům kdysi patřil lékaři, který byl zbaven licence za experimentální léčby bez souhlasu pacientů. Po skandálu zmizel a považoval se za mrtvého. Ve skutečnosti žil v ústraní a připravoval návrat k «práci». Plánoval další zákroky. A Marie — těhotná, izolovaná, s důvěřivostí ženy na prahu mateřství — se zřejmě měla stát jeho dalším „případem“.

A jen jeden tvor jí mohl zabránit stát se obětí. Ten pes.

Zvíře, které nikdy nevidělo uvnitř. Nikdy nemluvilo. Ale cítilo. Pach krve. Pach strachu. Možná energii. Možná něco víc. A štěkalo. Dokud někdo neposlechl.

Dnes Marie žije v jiném městě. Její dcera se narodila zdravá. A pes? Už není jen sousedův. Vzala si ho k sobě. Dala mu jméno Stín.

„On věděl. Když já pochybovala, on věděl. Možná mě zachránil, a já to poznala až zpětně.“