Vesnice na úpatí kopců, kde se vzduch ráno mísí s vůní kravského hnoje a ticha, neměla žádná tajemství. Anebo alespoň lidé věřili, že všechno vidí a slyší. Jenže některé příběhy se nevypráví nahlas. Někdy se jen stane něco, co změní všechno, aniž by to kdokoliv čekal.

Anna byla dojička. Celý život. Vstávala ještě za tmy, dojížděla na kole i v zimě, ruce měla ztvrdlé jako kůra stromu. Když její dcera Lucie zůstala po nehodě upoutaná na invalidní vozík, manžel odešel. Prý nezvládá. Anna nezlomila ani slovo. Zůstala. Bez otázek. Bez výčitek. Jen s tichem, dřinou a dcerou.

Lucie byla tichá. Četla hodně knih, koukala z okna a kreslila svět, který nemohla obejít po svých. Každý den seděla u branky a pozorovala lidi.

A pak přišel on.

Neznámý muž. S vrásčitou tváří, prošlapanými botami, pláštěm, co pamatoval jiné časy. Nikdo nevěděl, odkud přišel. Říkalo se, že žije v prázdné chalupě za potokem. Mlčel. Jen chodil. A jednoho dne se posadil k Lucii.

Držel v ruce malou dřevěnou hvězdu. Ukazoval jí, jak ji vyřezal. Lucie se usmála.

Od té chvíle chodil častěji. Přinesl jí pero, kámen, starou knihu. Někdy jen seděli a mlčeli. Ale Lucie se smála častěji. Oči se jí leskly jinak.

Anna sledovala. Nedůvěřivě. Potichu. Nezakázala to. Ale bála se.

Až jednoho dne ráno přišla sousedka a řekla:

— Viděla jsem je. Šli směrem ke staré sauně…

Ta sauna už dávno nesloužila svému účelu. Vlhlé zdi, shnilé lavice. Všichni věděli, že je zavřená. Prázdná. Nikým nepoužívaná.

Anna vyběhla. Dech se jí zadrhával. Nohy klopýtaly. Srdce bilo jako zvon.

Otevřela dveře a oněměla.

Uvnitř voněly svíčky. Vzduch byl teplý. Na lavici ležela Lucie, přikrytá bílým prostěradlem. Klidná. Vlasy měla ještě vlhké. A ten muž — klečel vedle a pomalu jí myl nohy. Ve starém lavoru. Bez spěchu. S úctou.

Nedíval se. Nemluvil. Jen vykonával to, co bylo potřeba.

Bylo to tiché. Pokorné. Čisté.

Anna zůstala stát. Pak si tiše sedla. A po letech — poprvé plakala. Nebolelo to. Byl to klid. Uvolnění.

Muž tu noc odešel. Navždy.

O dva dny později přišel balíček. Na jménu Lucie. Uvnitř nový elektrický vozík. A malá dřevěná hvězda. Vyryto na ní bylo:

„Nejsi zlomená. Jsi světlo.“

Bez podpisu.

Od té chvíle Lucie znovu kreslí. Chce zpátky do školy. Začala mluvit o snech. A ta hvězda? Stojí na parapetu. Každé ráno na ni svítí první slunce.

A když se jí někdo zeptá, kdo to byl, Anna řekne:

„Nevím. Možná anděl. Možná jen člověk. Ale zachránil víc, než kdokoliv jiný.“