Na hřbitově panovalo hrozivé ticho. Tlumený pláč a šustění spadaného listí byly jedinými zvuky, které rušily nehybnou atmosféru. Uprostřed smutečního shromáždění stála rakev, pokrytá květinami. Všichni věřili, že uvnitř leží Sasha — třiadvacetiletý mladík, který náhle zemřel ve spánku. Lékařská zpráva zněla: srdeční zástava. Bez varování, bez příznaků.

Tatiana, jeho matka, stála přímo u rakve. Tvář bledá, pohled prázdný. Neplakala. Její slzy už dávno vyschly. Všechno se jí zdálo jako zlý sen, ze kterého se nelze probudit. Sasha byl její jediný syn. Celý její svět. A ten svět právě ukládali pod zem.

Tatiana v sobě dusila rozhodnutí, které jí připadalo jako jediné možné: až všechno skončí, lehne si na synův hrob a nebude chtít odejít. Život bez něj ztratil smysl.

— „Paní, je čas…“ ozval se tichý hlas jednoho z pohřebáků a lehce se dotkl jejího ramene.

Tatiana se zavrávorala. Kdyby ji nechytila její snacha Olga, upadla by. Olga ji objala a snažila se ji uklidnit, ale Tatiana byla duchem jinde. Neviděla, neslyšela, nevnímala.

— „Tak už to udělejte!“ vykřikla Olga směrem k hrobníkům. — „Skončete to!“

Muži se sklonili k rakvi, začali pod ni zasouvat provazy. Dav mlčel, všichni čekali na ten nejhorší okamžik.

A právě v tu chvíli se z davu ozval hlas:

— „Prosím… koho to vlastně pohřbíváme?“

Lidé se zmateně otočili. Otázka působila jako špatný vtip. Ale než někdo stačil zareagovat, z rakve se ozval další hlas.

Tichý. Chraplavý. Ale naprosto skutečný:

— „Mami…“

Následovalo absolutní ztuhnutí. Jedna žena vykřikla. Někdo upustil kytici. Další omdlel. Tatiana v šoku zírala na rakev — a pak se rozběhla. Ruce se jí třásly, ale zvedla víko.

A tam… Sasha. Oči pootevřené, obličej bledý, rty rozpraskané. Ale naživu.

— „Je mi zima…“ zašeptal.

Nastal chaos. Lidé křičeli, volali sanitku. Záchranáři dorazili během několika minut a potvrdili neuvěřitelné: Sasha žil. Jeho stav byl velmi vážný, ale nebyl mrtvý.

Lékaři později zjistili, že šlo o vzácný stav zvaný letargický spánek. Tělesné funkce se natolik zpomalí, že srdeční tep ani dýchání nelze běžně zjistit. Sasha byl mylně prohlášen za mrtvého, připraven v márnici, vložen do rakve. Byl krůček od toho, aby byl pohřben zaživa.

Po tomto šoku následovalo vyšetřování, někteří zdravotníci byli dočasně suspendováni. Média o případu informovala po celé zemi. Jedni mluvili o zázraku, druzí o neodpustitelné chybě.

Tatiana však říkala jediné:

— „To nebyl zázrak. To byla mateřská intuice. Matka slyší, co ostatní neslyší.“

Dnes je Sasha naživu. Přestěhoval se, studuje medicínu. Každý den volá své matce. A rakev, ve které ho málem pohřbili, stále stojí v jejich garáži. Tichá připomínka toho, jak tenká může být hranice mezi životem a smrtí.