Luxusní restaurace zářila teplým světlem křišťálových lustrů. Cinkání příborů, tichý smích, jemná hudba — všechno působilo dokonale uhlazeně, dokud se z rohu sálu neozval slabý, roztřesený hlas:

— „Pane… smím si s vámi sednout k večeři?“

Rozhostilo se ticho. Hosté ztuhli, hlasy umlkly, jen někde v dálce tikaly hodiny.

Leonard Kramer — známý podnikatel, muž s miliony na účtech a s pověstí neústupného byznysmena — zvedl hlavu.
Před ním stála drobná dívka, bosá, s roztrhaným svetrem, oči lesklé nikoli světlem, ale hladem a zimou.

Vrchní číšník se k ní okamžitě rozběhl:
— „Okamžitě ven, tady nemáš co dělat!“

Kramer však zvedl ruku.
— „Nechte ji.“ Jeho hlas byl klidný, ale pevný.

Dívka zůstala stát. Ruce sevřené, rty rozechvělé.
— „Jak se jmenuješ?“ zeptal se tiše.
— „Sofie,“ zašeptala. „Chtěla jsem jen cítit vůni jídla… dlouho jsem nic nejedla.“

Ta slova dopadla na sál jako těžký kámen. Nikdo se nepohnul. Někteří hosté sklopili zrak, jiní se snažili skrýt rozpaky.

Kramer pomalu vstal od stolu.
— „Posaď se, Sofie. Dnes budeš večeřet se mnou.“

Vrchní ztuhl, ale poslušně přinesl židli. Za pár minut stála před dívkou miska horké polévky a kousek chleba. Sofie jedla pomalu, opatrně, jako by se bála, že to všechno brzy zmizí.

Kramer ji mlčky sledoval. V jejích pohybech viděl sebe — malého chlapce z chudinské čtvrti, který kdysi snil o tom, že se jednoho dne nají dosyta.

Když dívka dojedla, zeptal se jemně:
— „Kde máš rodiče?“

Sofie sklopila hlavu.
— „Maminka zemřela v zimě. Tatínek odešel. Spím v rozbitém autobusu u nádraží.“

Kramer se na okamžik odmlčel. Jeho pohled ztvrdl, ale hlas zůstal tichý.
Vytáhl z kapsy vizitku a podal ji dívce.
— „Zítra přijď sem. To je moje kancelář. Pomůžeme ti. A už nikdy nebudeš sama.“

V sále panovalo ticho, jaké tam ještě nikdy nebylo. Lidé hleděli na Kramera s překvapením — poprvé neviděli jen milionáře, ale člověka.

Další den o tom mluvilo celé město.

Leonard Kramer oznámil, že zakládá nadaci pro děti bez domova. Nešlo o reklamu, ani o gesto. Bylo to rozhodnutí, které vycházelo z noci, kdy se mu malé děvče podívalo do očí a vyslovilo tu prostou prosbu.

Prodával jednu ze svých jachet, a peníze použil na stavbu přístřešků, jídelních center a škol.

„Nechci, aby ještě někdy nějaká Sofie stála hladová u dveří restaurace a jen cítila vůni jídla,“ řekl novinářům.

Jeho čin dojal celé město.
Člověk, o němž se říkalo, že má srdce z kamene, ukázal, že i nejbohatší mohou mít duši.

Za týden otevřel první útulek. Přijal dvacet dětí. Za měsíc jich bylo přes sto.
A když Sofie poprvé vstoupila dovnitř, držela Leonarda za ruku.

Usmívala se.
A on také.

Svět se nezměnil během jedné noci. Ale ten večer, kdy hladová dívka pronesla: „Pane… smím si s vámi sednout k večeři?“, se něco skutečně pohnulo.
Zrodila se lidskost, o které mnozí zapomněli, že vůbec existuje.

Leonard Kramer, který kdysi věřil, že moc přináší peníze, pochopil, že skutečná síla spočívá v odvaze neodvrátit zrak od cizí bolesti.

Od té doby v jeho restauraci zůstává vždy jeden stůl volný.
Na něm stojí miska horké polévky — pro případ, že by někdo další potřeboval nejen jídlo, ale i trochu naděje.