Nebyla to žena, která by prosila. Po smrti manžela si zvykla spoléhat jen sama na sebe. Pět dětí, malý byt, dluhy a nekonečné starosti — to byl její každodenní svět. Ale toho dne bylo všechno ještě těžší. V peněžence jí zbylo pouhých deset dolarů.

V supermarketu brala jen to nejnutnější — chléb, litr mléka, trochu rýže a krabičku vajec. Každý produkt vkládala do košíku s pečlivým výpočtem, s obavou, že to možná zase nevyjde. Když došla k pokladně, její ruce se třásly.

Kassírka bez emocí pípala položky, zatímco na displeji rostlo číslo, které se zdálo čím dál vyšší a krutější.

— Čtyřicet dva dolarů, prosím, — oznámila chladně.

Ženě se stáhl žaludek. Pomalu otevřela starou peněženku a vytáhla z ní jedinou, zmačkanou bankovku. Víc tam nebylo. Její nejstarší syn, který stál za ní, to viděl a ztuhl.

— Omlouvám se, — zašeptala, — prosím, odeberte mléko… a i vejce.

Pokladní kývla, začala mazat položky z účtenky. Za nimi někdo netrpělivě povzdechl, jiný si odkašlal. Ticho bylo těžké, ponižující. Žena se snažila nedívat na nikoho, jen držela hlavu vztyčenou, i když cítila, že se jí po tváři dere slza.

A pak se otevřely dveře.

Vstoupil muž v kabátě, asi kolem čtyřicítky. Na okamžik se zastavil, rozhlédl se — a hned pochopil, co se děje. Bez váhání přešel k pokladně.

— Nic neodebírejte, — řekl klidně, ale jistě. — Všechno zaplatím.

Žena zvedla oči, úplně zaskočená.
— Ne, prosím… to nemohu přijmout…

Muž se jen jemně pousmál.
— Už jste přijala, — odpověděl tiše. — Každý někdy potřebuje pomoc.

Podal svou kartu. Pokladní chvíli váhala, pak přikývla a dokončila platbu. Obchod ztichl. Lidé, kteří před chvílí spěchali, teď stáli a pozorovali scénu, aniž by věděli, kam s očima.

Když pokladna cinkla, žena už nedokázala zadržet slzy. Děti ji obklopily, držely ji za ruce.
— Jak se jmenujete? — zeptala se tichým, chvějícím se hlasem.

— To není důležité, — řekl muž. — Důležité je, abyste to jednou udělala pro někoho jiného.

A než stačila odpovědět, otočil se a odešel. Bez zbytečných slov, bez očekávání díků.

Žena tam stála dlouho, v rukou igelitky s jídlem, které pro ni teď mělo úplně jinou hodnotu. Lidé kolem pomalu pokračovali ve svých nákupech, ale v jejich pohledech bylo něco, co tam dřív nebylo — možná stud, možná obdiv.

Když se vrátila domů, děti hned běžely rozbalit tašky. Poprvé po dlouhé době se v kuchyni rozléhal smích. A později, když zapnula televizi, uviděla ho znovu. Toho muže.

Byl to známý podnikatel, o kterém noviny často psaly — ale nikdo nevěděl, že anonymně pomáhá lidem v nouzi. Na obrazovce měl ten samý klidný pohled jako tehdy u pokladny.

Tu noc nespala. Seděla u oken, koukala do tmy a cítila v hrudi něco, co už dávno necítila — naději.

Ráno šla znovu do obchodu. Koupila stejný chléb, stejné mléko. A když jí pokladní sdělila částku, žena tiše položila na pult o bankovku víc.

— Pro tu, která přijde po mně, — řekla.

Pokladní se usmála, a tentokrát i ona měla v očích slzy.

A žena se poprvé po dlouhé době opravdu usmála. Ne proto, že by měla víc peněz, ale proto, že věděla — dobro se nikdy neztrácí. Vždycky se vrací.