Sirény kvílely, lidé utíkali, někteří plakali, jiní jen stáli s telefony v rukou a natáčeli peklo.

Když dorazil hasičský vůz, z kabiny vystoupil muž kolem padesátky. Měl tmavé vlasy s nádechem šedin, unavenou tvář a očouzenou uniformu. Jeho pohyb byl klidný, ale v pohledu měl napětí. Každý jeho krok byl promyšlený. Věděl, že tam uvnitř někdo zůstává.

Otevřel zadní dveře, vytáhl hadici a beze slov začal připravovat vybavení. Kolem něj křičeli lidé, hučely čerpadla, syčel oheň. Z budovy se valilo teplo, které pálilo kůži, a asfalt pod nohama se začal měnit v mazlavou hmotu.

A pak, skrze všechen ten hluk, se ozval výkřik – ženský hlas, plný zoufalství.
„Kde jste byli?! Tolik času to trvalo!“ křičela starší žena, asi sedmdesátiletá, s rozcuchanými šedými vlasy a kabátem zapnutým nakřivo.

Přiběhla k hasiči, který právě zapojoval hadici, a zasypala ho výčitkami. V jejích očích byl strach a zlomenost. Možná někdo z jejích blízkých byl tam nahoře, za těmi hořícími okny.

Muž se na ni jen podíval. Nic neřekl. Jeho pohled byl pevný, bez hněvu i bez výčitek. V tu chvíli měl jen jeden úkol – čelit ohni.

Krátce nato proud vody udeřil do stěny plamenů. Oheň prskal, hřměl, ale hasiči nepřestávali. Dlouhé hodiny bojovali, dokud se budova, ohořelá a tichá, nakonec nepoddala.

Další den se o tom mluvilo ve zprávách. Moderátorka pronesla klidným hlasem:

„Hasič Armen Davtjan zachránil šestnáct lidí, včetně malého chlapce, který uvízl ve výtahu. Za svou odvahu byl oceněn městskou medailí.“

Starší žena, která zprávy sledovala, ztuhla. Její křik z předchozího dne se jí vrátil v hlavě jako ozvěna. V hrdle cítila tíhu. Došlo jí, že křičela na člověka, který v tu chvíli riskoval všechno.

O týden později ho potkala v malém obchodě na rohu. Stál u regálu s chlebem, obyčejně oblečený, nenápadný. Žena se k němu pomalu přiblížila a tiše řekla:
„Odpusťte mi… Já tehdy… byla zoufalá.“

Podíval se na ni s tím stejným klidem, s jakým kdysi hleděl do ohně.
Usmál se – unaveně, ale upřímně – a lehce přikývl.
Další slova nebyla potřeba.