Ranní světlo zaplavovalo kavárnu vůní čerstvě mleté kávy a křupavého chleba.
Mezi stoly se tiše pohybovala mladá žena jménem Lily — štíhlá, s jemným krokem, ale s pohledem, který prozrazoval únavu. Už tři roky tu pracovala jako servírka. Nevyhledávala stížnosti ani soucit. Po směně se vždy vracela do skromného bytu, kde ji čekala nemocná matka.

— Pozor, Lily! — vykřikl s úšklebkem jeden z pravidelných hostů. — Nechci se koupat v tvé kávě! 😱😱
U vedlejšího stolu se ozval smích, ale Lily mlčela. Jen pevněji sevřela podnos a pokračovala, jako by se nic nestalo.

U okna seděl muž s krátce střiženými šedými vlasy a starou vojenskou bundou. Pomalu pil kávu a pozoroval Lily se zvláštní pozorností. Když se sklonila, aby sebrala použité ubrousky, z rukávu její halenky vykouklo tetování — černý sokol, který v drápech svíral lékařský kříž.

Veterán zbledl. Jeho ruka se zachvěla, hrnek se zatřásl. Ten znak znal — a nikdy na něj nezapomněl. Vstal, přistoupil k ní a prudce ji chytil za zápěstí.

— Odkud máš ten symbol? — zeptal se hlubokým, chraplavým hlasem.

Lily zůstala stát, zaskočená, ale snažila se o úsměv.
— Jen obrázek, — zašeptala. — Našla jsem ho na internetu… líbil se mi.

— Lež, — přerušil ji. Jeho pohled potemněl. — Ten znak patřil jednotce „Černý sokol“. Bylo nás osm. Pět z nás přežilo.

Jeho hlas se zachvěl. Pustil její ruku, couvl a posadil se. V hlavě se mu rozběhly obrazy — písek, výbuchy, křik, krev… a na rameni jejich lékaře ten samý symbol.

Lily stála v rozpacích, nevěděla, co říct. Vítr od okna jí rozcuchával vlasy. Několik hostů se otočilo, ale nikdo nezasáhl.

— Tvůj otec, — řekl muž tiše, spíš pro sebe než k ní. — Jmenoval se Viktor Savin, že?

Lily ztuhla.
— Jak… jak víte to jméno? — zeptala se tiše.

Veterán se na ni podíval.
— Protože to byl můj velitel. Zachránil mi život. A zemřel tam, kde jsme nosili tento znak.

Na chvíli zavládlo těžké ticho, které by se dalo krájet.

— To není možné, — řekla Lily. — Řekli mi, že nás opustil, když jsem byla malá.

— Ne, děvče. Neopustil vás. Zůstal tam. Pohřbili jsme ho sami. A na jeho těle byl ten černý sokol s křížem — znak jednotky. Znak věrnosti a bolesti.

Lily se roztřásla.
— Jak si můžete být jistý, že to byl on?..

Muž sáhl do kapsy a vytáhl pomačkanou fotografii. Na ní mladí vojáci v písku, slunce v zádech — a uprostřed z nich muž, jehož pohled se podobal Lilyným očím.

Zakryla si ústa rukou.
— To je on…

Veterán přikývl.
— Hledal jsem jeho dceru celé roky. Chtěl jsem říct pravdu. A teď tě nacházím tady… možná náhodou, možná ne.

Lily si sedla vedle něj, kolena se jí chvěla.
— Takže to tetování… to je po něm?

Veterán kývl.
— Ano. Ale nemohla jsi to vědět. Nikdo kromě nás neznal ten symbol. Kdo ti o něm řekl?

Lily se nadechla a její tvář se změnila.
— Jeden muž… přišel asi před půl rokem. Řekl, že znal mého otce. A že mám „dokončit jeho práci“. Tehdy jsem tomu nerozuměla…

Veterán se napjal.
— Jeho jméno. Pamatuješ si?

Lily zašeptala:
— Major Korvin.

Muž se prudce postavil. Krev mu zmizela z tváře.

— Korvin?! — vydechl. — Ale on… on je mrtvý už dvacet let…

Vzduch v kavárně ztěžkl. Muž se pomalu otočil k Lily a znovu se podíval na její ruku.

— Děvče, — řekl tiše, — jestli je Korvin opravdu naživu… pak to, co jsme považovali za minulost, teprve začíná. 😱😱