Šel jsem podél rozbouřené řeky, když mě najednou něco upoutalo — mezi vlnami se pomalu pohupovalo malé tělo medvíděte.
Nejdřív jsem si myslel, že si hraje, že se jen dovádí ve vodě, ale když jsem přišel blíž, pochopil jsem: nehýbe se.
Voda ho jemně kolébala, jako by ho nechtěla pustit.

„Zdá se, že se utopil…“ zamumlal jsem a opatrně ho přitáhl ke břehu.

Položil jsem ho na zem a zkusil ho přivést k životu.
Několikrát jsem s ním zatřásl, přejel mu rukou po čumáku, zlehka zatlačil na hrudník. Nic.
Ležel tam bez hnutí, chladný a tichý, a mě zaplavil zvláštní smutek.

A pak, právě když jsem ho chtěl přikrýt svou bundou, uslyšel jsem slabý, sotva znatelný zvuk.
Myslel jsem, že se mi to zdá. Ale medvídě se pohnulo — jen malý pohyb tlapky, jako nádech života.
Klekl jsem si, začal mu třít mokrou srst, dýchal na něj, snažil se ho zahřát.

A vtom — krátký, přerývaný nádech. Potom další.
Medvídě otevřelo oči.

Byl naživu.
Zabalil jsem ho do bundy, přitiskl k hrudi, cítil, jak se celé chvěje.
Moje srdce tlouklo tak silně, že jsem měl pocit, jako bych ho slyšel v šumu vody.

Rozběhl jsem se po břehu, doufaje, že někde poblíž bude jeho matka.
A skutečně, po chvíli se z lesa ozvalo hluboké zavrčení.
Zpoza stromů se vynořila obrovská medvědice.

Zastavila se, napjatá, oči upřené na mě.
Pomalu jsem položil medvídě na zem a ustoupil.
Medvídě tiše zapískalo a medvědice se k němu přiblížila, očichala ho — a pak se podívala přímo na mě.

Ten pohled si budu pamatovat celý život.
Nebyla v něm zuřivost. Jen bolest, vděčnost a cosi prastarého, co člověk neumí vysvětlit.

Zůstal jsem stát, neschopen pohybu.
Medvědice vzala mládě jemně do tlamy a beze slova zmizela v houští.
Ticho kolem mě bylo tak hluboké, že mi zvonilo v uších. Jen řeka dál šuměla, klidná a lhostejná.

Podíval jsem se na své ruce — byly od krve. Ale ne zvířecí, lidské.
Přejel jsem si po hrudi a ucítil ostrou bolest.
Na kůži se táhl dlouhý řez, z něhož stékala krev, a přesto jsem necítil bolest. Jen chlad.

Svět kolem se pomalu rozplýval. Zvuk řeky slábl.
Poslední, co jsem viděl, bylo moje odražené tvář v hladině — bledá, s rozšířenýma očima… a za mnou stín medvědice.

Mrkl jsem — a obraz zmizel.
Na písku zůstaly jen stopy tlapek, které vedly zpět do lesa.

Od té doby jsem se k té řece už nikdy nevrátil.
Ale někdy, v tichu noci, mám pocit, že slyším ten slabý, žalostný pískot — a tiché, vděčné zavrčení z hlubin lesa.