Můj manžel byl v práci, když ke mně přišel tchán – bledý, nervózní a celý se třásl. Řekl mi, že musím jít s ním do koupelny, že tam našel něco zvláštního. Nechápala jsem, co se děje, ale následovala jsem ho. A když jsem tam vstoupila — úplně jsem ztuhla: na podlaze ležely rozbité dlaždice, kousky cementu a uprostřed průhledný igelitový sáček 😱😱

Ten den jsme byli doma jen my dva. Manžel odjel brzy ráno a já jsem dělala běžné věci — prala, vařila, uklízela. Všechno bylo klidné, až dokud jsem náhle nepocítila, že se mi někdo dotkl ramene.

— „Kde je tvůj muž?“ — ozval se za mnou hluboký, chraplavý hlas.

Otočila jsem se prudce — přede mnou stál tchán. Jeho tvář byla šedá, rty se třásly a oči měl plné zmatku.

— „V práci…“ — odpověděla jsem tiše. — „Co se děje?“

— „Pojď do koupelny,“ — řekl tiše, ale rozhodně. — „Musíš to vidět sama.“

Srdce mi začalo bušit jako o závod. V hlavě mi probleskla myšlenka, že možná našel něco, co souvisí s manželovou nevěrou. Ale on zavrtěl hlavou.

— „Ne, to ne… prostě pojď.“

Vešla jsem do koupelny. Zeď vedle umyvadla byla rozbitá, úlomky dlaždic ležely všude kolem a ve vzduchu byl silný pach cementu. Uprostřed trosek ležel průhledný sáček.

Tchán beze slova ukázal na zem. Klečela jsem, zvedla ten sáček a třesoucíma rukama ho rozvázala.

To, co jsem uviděla uvnitř, mi vyrazilo dech… 😱😱
Zacuchané tmavé vlasy, pokryté prachem a zbytky cementu. Nejdřív jsem si myslela, že je to hadr, ale pak mi došlo — byly to lidské vlasy.

— „Proboha… co to je?!“ — vydechla jsem a sáček upustila. — „Odkud se to tu vzalo?!“

Tchán si těžce povzdechl, jako by se snažil sebrat odvahu:
— „Chtěl jsem vyměnit staré trubky. Sundal jsem dlaždice a za zdí jsem našel tohle. Ničeho jsem se nedotýkal, rovnou jsem tě zavolal.“

Po zádech mi přeběhl mráz. Sáček jsem zvedla znovu a zahlédla něco, co se lesklo. Malý přívěsek — stříbrné srdíčko s písmenem „A“.

Zatajil se mi dech.
— „To je… moje!“ — zašeptala jsem. — „Manžel mi to dal před svatbou… a já to ztratila!“

Tchán se ke mně prudce otočil:
— „Ztratila? Kdy?“

— „Asi před dvěma lety. Myslela jsem, že mi to někde spadlo…“

Jeho tvář ještě víc zbledla.
— „Ten cement ve zdi je starý víc než tři roky.“

Dívala jsem se na něj nechápavě.
— „Chceš říct, že to tam někdo zazdil?“

Neodpověděl hned. Jen se mu oči neklidně pohybovaly po místnosti, než konečně tiše řekl:
— „Myslím, že to udělal tvůj manžel.“

Ucukla jsem, jako by mě někdo uhodil.
— „Cože?! Proč by to dělal?!“

— „Když jste spolu začali chodit,“ — řekl pomalu, — „často byl po nocích v koupelně. Myslel jsem, že opravuje potrubí. Ale pak mi zakázal tam chodit.“

V místnosti zavládlo ticho. Jen hodiny v kuchyni tiše tikaly.
Podívala jsem se znovu na sáček. Cítila jsem, jak mi tečou slzy. Ale pak jsem si všimla ještě něčeho — starý ženský telefon, celý pokrytý cementem. Obrazovka rozbitá, ale na ní ještě držela nálepka se jménem: „Lena ❤️“.

Klesla jsem na kolena. Lena — bývalá přítelkyně mého manžela. Ta, která zmizela před třemi lety. Nikdy ji nenašli.

Tchán se pomalu posadil vedle mě.
— „Teď chápeš, proč se od rána třesu…“ — řekl tiše. — „Tohle není žádná oprava. To je hrob ve zdi.“

A v tu chvíli, když jsme tam seděli v šeru, jsem zaslechla zvuk klíče otáčejícího se ve dveřích.
Můj manžel se vrátil domů. 😱