Obvykle jsem si ten den nijak zvlášť nepřipomínal — pár přání, malá večeře, nic víc. Ale letos jsem toužil po něčem jiném. Po blízkosti lidí, kterým jsem věřil, které jsem považoval za svou rodinu.

Rozhodl jsem se tedy, že uspořádám menší oslavu u sebe doma. Uvařil jsem svá oblíbená jídla, nakoupil dobré víno, prostřel stůl, zapálil svíčky. Byt vypadal útulně, voněl domovem a já byl upřímně rád, že s nimi strávím večer. Pozval jsem je na šestou.

V šest hodin jsem už postával u okna a pozoroval ulici. Očekával jsem první známku toho, že někdo přichází. Ale ticho venku mě zneklidňovalo.
„Zpozdí se,“ říkal jsem si. „To je normální.“

Jenže minuty ubíhaly. Půl hodiny. Hodina. Žádná zpráva, žádné vysvětlení.

Napsal jsem do společného chatu:
„Kde jste?“

Nula odpovědí. Dokonalé ticho.

Začal jsem volat každému zvlášť. Stejný výsledek — nikdo telefon nezvedl. Seděl jsem u krásně připraveného stolu a najednou mi připadalo, že všechna práce i radost, kterou jsem do toho vložil, nemají žádnou hodnotu. Připadal jsem si trapně a neuvěřitelně sám.

Kolem deváté hodiny jsem to vzdal. Pomalu jsem začal sklízet jídlo, i když jsem pořád někde hluboko doufal, že se dveře otevřou a všichni najednou vběhnou dovnitř s výkřikem: „Překvapení!“ Ale nic se nestalo.

A pak přišla ta chvíle, která mě doslova ochromila.

Telefon zavibroval.

Nebyla to omluva. Nebyl to ani hovor.
Byla to notifikace ze sociální sítě.

Otevřel jsem ji — a v hrudi mi něco křuplo.

Na fotce byli moje „přátelé“.
Všichni.
Spolu.
U stolu, který nebyl můj.

Smějí se, drží skleničky, za nimi balónky, před nimi dort. A pod tím popisek:

„Nezapomenutelná oslava u Timura! 35 let — to se musí pořádně oslavit!“

Timur. Člověk, se kterým jsem se před pár měsíci nepěkně pohádal. Ten, kdo pak přestal reagovat, vymazal mě ze života a vůbec se neobtěžoval vysvětlit proč.

Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem rozklikl jejich stories. Tam už nebylo pochyb.

Smích. Hudba. Tanečky. A pak věty, které mě zasáhly víc než jakákoli hádka:

— „Hlavně mu nikdo nepište.“
— „Nechci zase trčet u něj doma.“
— „Tady je to lepší, Timur je aspoň zábavnej.“
— „Hlavně ať sem nepřijde, to by byla katastrofa.“

A další smích. Upřímný, hlasitý… krutý.

Zhluboka jsem se nadechl a napsal jsem Artu — člověku, kterého jsem kdysi považoval za nejbližšího přítele.

„Proč jste nepřišli?“

Odpověděl celkem rychle:
„Neber to tragicky. Poslední dobou jsi takovej utahanej, nic moc se neděje. Timur nás pozval dřív, a upřímně… nějak nám to takhle vyhovovalo víc. Občas se to prostě stane.“

Občas se to prostě stane.
Takhle jednoduše odepsal roky přátelství.

A aby toho nebylo málo, dostal jsem ještě jednu zprávu.
Od Timura.

„Teď už víš. Nezlob se. Lidi se mění, staré party se rozpadají. Večer byl super. Jsem rád, že jsi nepřišel — atmosféra zůstala skvělá.“

V tu chvíli se ve mně definitivně něco zlomilo.

Už jsem necítil ani zlost, ani smutek.
Jen prázdno. Tiché, studené prázdno.

Seděl jsem ve vlastním bytě, mezi vychladlým jídlem a zhasnutými svíčkami, a uvědomil jsem si, že jsem právě dostal dárek, o který jsem nikdy nestál:

pravdu.

A ta pravda byla jednoduchá a krutá:

Nepřišli ne proto, že zapomněli.
Ale proto, že už o mě nestojí.