Oddávající pronášel slavnostní slova, která mi ještě před pár týdny připadala jako splněný sen. Dnes však zněla podivně vzdáleně, jako by za nimi šeptaly desítky tichých hlasů. Hlasy hostů, kteří se ani nesnažili skrývat, co si myslí.

Nedívali se na nás jako na dva lidi, kteří se milují.
Dívali se na mě, jako bych právě vstupovala do neštěstí, které si sama způsobuji.

Jenže já věděla své.
Neutíkala jsem před ničím.
A ničeho jsem nelitovala.
Protože jsem chtěla jeho – celého, opravdového, i po tom všem, co mu život vzal.

Když vzal moji ruku, ucítila jsem jeho teplo, ale také napětí, které jsem u něj dlouho neviděla. Stiskl mě silněji, než bylo nutné, skoro jako by se obával, že se někam ztratím. A to bolelo víc než všechny soucitné i nesouhlasné pohledy kolem.

— Jsi připravená? — zašeptal s úsměvem, který mě kdysi rozesmíval, pak uklidňoval a dnes téměř rozplakal.

— Jsem, — odpověděla jsem.

Hudba se proměnila v jemnou melodii a všichni hosté povstali. A tehdy jsem si všimla jeho dechu — přerývaného, příliš rychlého. V obličeji byl bledý jako stín a na čele se mu perlil pot.

Naklonila jsem se blíž.

— Je ti dobře?

Než stihl cokoli říct, jeho prsty se náhle uvolnily. Pustil mě.
A udělal něco, co nám všem vzalo řeč.

Opřel se o područky svého vozíku.
A začal se zvedat.

Ze začátku jsem si myslela, že se mi to jen zdá. Ale ne — on se opravdu zvedal. Každý sval jeho rukou se napínal, rty měl pevně sevřené, jako by zápasil s neviditelným protivníkem.

— Ne… co to děláš? — vydechla jsem. — Nemůžeš přece…

Ale on už stál.
Nejistě, s chvějícími se koleny, ale stál.

V sále to zahučelo překvapením. Několik žen si zakrylo ústa, někteří hosté ztuhli, jako by přestali dýchat. Hudba dál hrála, ale já ji téměř nevnímala. Viděla jsem jen jeho.

Jeho oči – plné bolesti, odhodlání a něčeho, co jsem v nich dlouho neviděla: hrdosti.

— Nemohl jsem… — řekl přerývaně. — Nemohl jsem ti slíbit život, když sedím. Chtěl jsem… aspoň tuhle chvíli… stát před tebou jako dřív.

Slzy mě pálily za víčky. Srdce se mi sevřelo. Viděla jsem, jak ho každý okamžik stojí sílu, jak ho tělo zrazuje, ale on přesto zůstává na nohou.

A pak udělal krok.

Malý, vratký, ale skutečný krok.

Hosté ztichli. Náhle nebylo slyšet ani šustnutí šatů, ani posun židle, nic.
Jen jeho vpřed mířící kroky a můj vlastní splašený dech.

Šel ke mně.
Krok za krokem.
Jako by mu svět dovolil ještě jednou překonat své hranice.

Když konečně dorazil až ke mně, jeho tělo se zachvělo a já ho chytila, pevně, instinktivně, s pocitem, že ho dokážu ochránit před celou bolestí, kterou v sobě nesl.

Cítila jsem, jak je vyčerpaný. Jak se mu třesou ruce.
Ale zároveň jsem viděla, jak mu oči hoří živým světlem.

— Miluju tě, — zašeptal. — Děkuju, že jsi mě nikdy neopustila. Že vidíš mě… a ne můj stav.

Slzy mi stekly po tvářích, horké a upřímné.

— Ty jsi můj člověk, — odpověděla jsem tiše. — Nepotřebuji, abys chodil. Potřebuji jen tebe.

A v té chvíli jsem ucítila, jak se atmosféra v sále změnila.
Lítost zmizela.
Předsudky se rozplynuly.

Poprvé jsem v očích hostů uviděla úctu.

Když se opět posadil do vozíku — vyčerpaný, bledý, ale šťastnější než kdy dřív — pochopila jsem, že ten den změnil všechno.

Protože láska nepotřebuje nohy, aby mohla jít dál.
Láska si cestu najde sama.
I tam, kde by ji nikdo nehledal.

A tehdy, uprostřed naší svatební síně, jsme oba pochopili, že spolu dokážeme všechno.