Chodci se polekaně zastavili a otočili se. A pak uviděli něco, co jim doslova vyrazilo dech.

Na střeše bílého dodávkového auta stál starší muž s prošedivělými vlasy. V obou rukou svíral těžkou palici, kterou zdvihal nad hlavu s takovou zuřivostí, že se jeho paže třásly. Každý jeho úder prorážel plech, jako by byl z papíru. Barva z karoserie odlétávala v ostrých kouscích a dopadala na dlažbu, plech se hroutil dovnitř a přední okno se nejprve hustě popraskalo a pak se rozpadlo na tisíce jiskřících střepů.

Všichni na ulici ztichli. Muž přitom vydával zmatené výkřiky – útržky proseb, nářku a hněvu, které se slévaly v jeden jediný zoufalý tón. Jeho tvář byla rudá, zapadlé oči působily prázdně, jako by se dívával někam daleko mimo tento svět. Nikdo netušil, co se právě odehrává, ale každý cítil, že tohle není obyčejný záchvat vzteku.

Jeden mladík přece jen vytočil policii. Sirény se ozvaly během několika minut. Hlídka prudce zastavila, policisté vyběhli z vozu, vyšplhali na dodávku a s opatrností stáhli muže dolů. Palice dopadla na zem s tupým kovovým cinknutím.

A v tu chvíli se událo něco, co nikdo nečekal.

Muž neprotestoval. Ani se nesnažil bránit. Sedl si na obrubník, opřel lokty o kolena a jeho tělem projel tak hluboký vzlyk, že to některé přihlížející doslova bodlo u srdce. Policisté si k němu přisedli a snažili se klidně mluvit, ale muž jako by je neslyšel. Až po chvíli pomalu zvedl hlavu.

— To auto… nebylo moje, — zašeptal. — Nikdy nebylo.

Policisté ztuhli, ale nechali ho pokračovat.

— Koupil si ho můj syn. Před měsícem. Říkal, že konečně našetřil, že má plány… že bude jezdit po zakázkách a všechno obrátí k lepšímu. Já mu věřil. Věřil jsem mu každé slovo.

Nadechl se — pomalu, bolestně.

— Včera večer… — muž pevně sevřel víčka — …ho našli mrtvého.

Dav zatajil dech. Nebylo slyšet nic než vzdálené dunění aut.

— Řekli mi, že to byla sebevražda, — pokračoval muž tiše. — Jenže já vím, že to tak nebylo. Můj syn by se nikdy sám nevzdal. A pak… pak mi jeho kamarádi zavolali. Řekli mi pravdu.

Zachvěl se.

— Zatáhli ho do dluhů. Nutili ho podepisovat smlouvy, kterým nerozuměl. Každý týden nový tlak, nové výhrůžky. A tenhle vůz… — ukázal na zničenou karoserii — …se stal jeho pastí. Jeho břemenem. Jeho strašákem. A nakonec i jeho koncem.

Muž si otřel tvář, ale ruce se mu třásly.

— Dnes ráno jsem kolem procházel a viděl jsem ho tady stát. Jako by byl jen obyčejný kus plechu. Jako by nebyl symbolem všeho, co mého syna zlomilo. A tehdy jsem… prostě nevydržel.

Náhle se ozvalo cvaknutí. Někdo fotil. Další vytáhl telefon. Pak další a další. Lidé zvedali mobily nad hlavy, aby zaznamenali „moment“.

— Přestaňte! — zakřičel policista. — Okamžitě přestaňte!

Ale škody už byly napáchány. Muž zvedl hlavu a viděl na sebe mířit desítky objektivů.

— Prosím… — vydechl zlomeně. — Nefilmuje to. Nefotografujte moji bolest. Tohle není příběh do telefonu. Tohle… je všechno, co mi zůstalo po synovi…

Policisté ho rychle zvedli, zakryli ho před zraky davu a odvedli k autu. Jeho tichý pláč se však ještě dlouho odrážel mezi stěnami domů.

A dodávka, zbavená skel a rozmlácená na kusy, zůstala stát jako mrazivá připomínka toho, jak krutě může svět zlomit člověka.

A každý, kdo tam stál, věděl jedno:

Někdy nejde najít spravedlnost tam, kde ti, kdo ničí životy, zůstávají skryti ve tmě — bez jména a bez tváře.