Na podlaze leželo něco drobného, jasně zeleného, tak nezvyklého, že jsem prvních pár sekund vůbec nechápala, co mám před sebou. Vypadalo to jako úlomek pokojové rostliny… nebo kus hračky, který spadl ze stolu, aniž bych si toho všimla.

Přistoupila jsem blíž a zkoumala to. Tvar byl až podezřele pravidelný, barva příliš intenzivní a po stranách se táhly tmavé, tenké výčnělky, které připomínaly umělý materiál. Nic živého, nic známého — přesto jsem cítila zvláštní napětí.

A pak se to pohnulo.

Mráz mi proběhl po zádech. Ta „věc“ sebou lehce trhla a pomalým, plíživým pohybem začala klouzat po podlaze. Tehdy mi docvaklo, že to není žádný odpadek ani část dekorace, ale živý tvor. Jeho pohyby byly tak cizí, až nepříjemně hladké, že jsem si na okamžik připadala, jako bych sledovala něco z jiného světa.

Jeho tělo zářilo neskutečně jasnou zelení, jako by vyzařovalo vlastní světlo. Při každém posunu zanechávalo za sebou tenoulinkou, lesklou stopu, která se v osvětlení třpytila jako kapka husté šťávy. Když jsem se trochu sklonila, aby se mi lépe soustředil pohled, vyděsilo mě, jak dokonale hladké to tělo bylo: žádné oči, žádné nohy, žádné články, nic. Jen zvláštní jednolitý organismus.

A přesto jsem měla pocit, že registruje moji přítomnost.

Když jsem udělala krok nebo se nadechla trochu hlasitěji, ty tmavé výčnělky na jeho bocích se sotva znatelně zachvěly. Jako by reagoval na pohyb vzduchu, na teplo, na zvuk. Ta chvíle ticha mezi námi se natáhla, až se mi rozbušilo srdce.

Náhle se tvor pohnul mnohem rychleji.

Z ničeho nic vyrazil kupředu, jako zelený záblesk, a já ucukla dozadu. Vklouzl pod konferenční stolek tak rychle, že jsem se nadechla úlekem. Sehnula jsem se, abych se podívala, ale… byl pryč. Naprosto zmizel, jako by ho pohltil stín.

Ztuhla jsem na místě.

Jak může tak jasně zbarvená věc zmizet beze stopy? Kde teď je? Za nábytkem? Mezi spárami? Nebo — a té myšlenky jsem se opravdu bála — příliš blízko na to, abych ho mohla zaregistrovat?

Konečně jsem zahlédla nepatrný zelený odlesk v tmavém rohu místnosti. Popošla jsem jen o kousek a v tu chvíli jsem spatřila něco, co mě úplně vyvedlo z rovnováhy: ten tvor lezl po zdi vzhůru. Pomalu, ale sebejistě se sunul nahoru, jako by gravitace vůbec neexistovala. Viděla jsem, jak hladce drží na svislém povrchu, jako by měl neviditelné přísavky.

Bylo to naprosto neskutečné.

Už jsem věděla, že to není obyčejný hmyz. Nebyla to exotická larva ani nic, co by se dalo logicky vysvětlit. Byl to tvor, který neměl co dělat uprostřed obyčejného bytu. Něco, o čem jsem dosud neměla ani tušení.

Rozklepanýma rukama jsem vzala do ruky mobil a začala hledat možné vysvětlení. Ale nic tomu nebylo podobné. S každou další vteřinou ve mně narůstal pocit naléhavého neklidu. Nejen kvůli jeho podivnému tvaru nebo barvě — ale proto, jak cílevědomě se pohyboval. Jako by hledal úkryt. Nebo příležitost.

Když jsem nakonec zjistila, co je to zač, krev mi doslova ztuhla v žilách.

Ten malý, jasně zbarvený tvor byl ve skutečnosti nebezpečný. Jeho neonově zelená nebyla estetická zvláštnost — byla to výstraha. A kdybych se ho dotkla holou rukou… mohlo to dopadnout katastrofálně.

Dodnes mám štěstí, že jsem si to uvědomila včas.