Rychle podepsali všechny dokumenty a spěchali pryč. Ještě před několika dny prodali rodinný dům – místo, které pro Élodii představovalo celý její život.

Pro ně to byla jen „zastaralá nemovitost“.
Pro ni to bylo útočiště vzpomínek, dům naplněný smíchem, ztrátami i něhou.

Novým majitelem se stal Antoine Lemaire, čtyřicetiletý restaurátor starožitného nábytku.
Hned při první prohlídce domu ucítil zvláštní atmosféru. Jakoby zde zůstalo něco neviditelného – život, který nechtěl zmizet.

Na půdě objevil starou, zaprášenou truhlu.
Uvnitř našel dopisy, staré fotografie, deníky, svatební závoj a receptáře.
A také malý modrý sešit.
Na jeho první stránce stálo:

„Mým synům… pokud si někdy budou chtít vzpomenout.”

Když Antoine otevřel několik stránek, zatajil dech.
Byl to příběh ženy, která obětovala vše pro svou rodinu.
A přesto skončila na konci života sama, jako by její roky plné práce, péče a lásky neměly žádnou hodnotu.

Druhý den se Antoine rozhodl paní Élodii navštívit osobně.

— Jste příbuzný? ptala se jedna ze sester.
— Ne, ale přinesl jsem něco, co jí patří.

Když Élodie viděla truhlu v jeho rukou, zděšeně se zastavila.
Poznala ji okamžitě.

— To je… moje…
— Ano. Našel jsem ji u vás na půdě. Myslel jsem, že byste ji měla vidět.

Élodie pomalu zvedla víko.
Dotýkala se věcí, které patřily k jejímu životu: dopisů, fotografií, drobností.
Jako by se čas na chvíli zastavil.

Antoine si k ní sedl.

— Četl jsem vaše zápisky, přiznal tiše. — Chtěl jsem pochopit dům… a místo toho jsem pochopil, jak moc jste v životě darovala.

Élodie na něj dlouho hleděla.
— Proč… mi to vracíte?

Antoine polkl.
— Protože i já jsem přišel o matku. A kdyby tu ještě byla… nikdy bych ji nenechal odejít s pocitem, že na ní nikomu nezáleží.

Tato slova zasáhla Élodii přímo do srdce.
Po tváři jí sklouzla slza — možná první po dlouhé době.

A tím to neskončilo.

Antoine udělal něco, co nikdo neočekával.
Co jeho okolí považovalo za šílené:

Rozhodl se vrátit Élodii její dům.

Ne obrazně.
Ne jako lítostivý dar.
Ale skutečně.

Zařídil právní jednání, stal se jejím opatrovníkem a začal dům kompletně obnovovat — přesně podle jejích starých poznámek.

Kuchyň znovu vymaloval světle žlutou, jak o tom psala.
U okna vytvořil její šicí koutek.
Zahradu upravil podle popisu v deníku: růže, levandule a lavička pod meruňkou, kde kdysi sedávala její rodina.

Když bylo vše hotové, vrátil se za ní.

— Paní Moreau… chcete jet domů?

Élodie se rozplakala.
Nečekala, že toto ještě někdy uslyší.

Když přijeli do ulice, sousedé stáli před domy. Někteří plakali, jiní tleskali.

Élodie vstoupila do domu opatrně, jako by se bála, že se sen rozplyne.
Pohladila stěnu, nadechla se — a cítila, že se vrací část její duše.

— Proč to všechno děláte? zašeptala.

Antoine se jemně usmál.
— Protože nikdo si nezaslouží, aby na něj svět zapomněl. A možná… možná jsem potřeboval vás právě tak, jako vy jste potřebovala mne.

Ale jedno tajemství stále čekalo.
V truhle byl ještě jeden deník, který Élodie nikdy neotevřela.
Uvnitř se skrývalo odhalení, které mělo obrátit jejich život vzhůru nohama.

A to nejpřekvapivější… teprve mělo přijít.