Ale tím náš příběh nekončí. To, co následovalo potom, překročilo hranice všeho, čemu jsme kdy věřili.

Nikdy bychom si nepomysleli, že člověk dokáže unést tak hluboký, pohlcující smutek. Dům, ve kterém dříve zněl její smích, se během jediné noci proměnil v chladné, mlčící místo. Její hračky ležely přesně tam, kde je zanechala naposledy — jako by mohla kdykoli vyběhnout z pokojíčku a vrhnout se nám do náruče.
Místo toho nás obklopovalo jen tíživé ticho, které se zdálo nepřirozené.

Lékaři dělali, co mohli. Vysvětlovali, že vše proběhlo příliš náhle, že někdy je život tak křehký, že jej nelze zachránit. Přesto nás nic nedokázalo připravit na to, co se začalo dít po tragédii — události, které otřásly naší jistotou o tom, co je skutečné.

První zvláštní okamžiky přišly téměř ihned. V noci, kdy byl dům ponořen do tmy, jsme z chodby zaslechli jemné krůčky. Přesně tak lehké a nejisté, jaké vydávala, když se teprve učila chodit. Parkety tiše zapraskaly, jako by je zatížila drobná dětská noha. Říkali jsme si, že je to následek vyčerpání…

Jenže brzy se ukázalo, že nejde o pouhou iluzi.

Jednoho večera jsme zřetelně uslyšeli její smích. Ten křišťálově čistý zvuk, který dokázal prosvětlit celý dům. Zněl z jejího pokojíčku. Dveře, jež jsme před spaním zavřeli, se samy pomalu pootevřely. Zůstali jsme stát bez hnutí, s pocitem, že nám ztuhla krev v žilách.

A tehdy jsme si všimli něčeho, co nám vyrazilo dech. Pod postýlkou ležel její oblíbený plyšový zajíček — ten, který ji provázel každý večer. Jenže hračku jsme několik hodin předtím uložili do krabice, zavřeli, a odnesli do skříně.
Ale to nebylo všechno. Zajíčkovy dlouhé uši byly svázané přesně tím způsobem, jakým to uměla jen ona. Dětský, nepravidelný, ale jedinečný uzlík, který nikdo jiný nedokázal napodobit.

Od té chvíle se začaly dít věci, které vzdorovaly vysvětlení.

Okno se otevíralo samo vždy v tu minutu, kdy se dříve budila. Její hrací skříňka — která se nedala spustit bez otočení klíčku — zahrála sama od sebe několik tónů. A občas, v nejhlubší tmě, jsme ucítili lehounké pohlazení, jako by se nás dotkla její neviditelná ručka.

Ale nejzvláštnější okamžik přišel až po dvou týdnech.

Probudili jsme se do sladké vůně vanilky — její vůně, která se držela na její pokožce po každém večerním mazání krémem. Byla tak ostrá, tak živá, že jsme se nedokázali ubránit slzám.
A v tu chvíli jeden její obrázek spadl ze zdi, aniž by se někdo přiblížil. Když jsme jej zvedli, spatřili jsme na skle drobný otisk dětské dlaně. Jasný, čerstvý, čistý.
Porovnali jsme velikost — nebylo pochyb. Byla to ruka dítěte. Její ruka.

V ten moment jsme pochopili, že ztráta neznamená úplné odloučení. Že někdy láska překračuje hranici mezi životem a tím, co následuje.

A o několik dní později se stalo něco ještě těžko uvěřitelného. Seděli jsme na podlaze jejího pokojíčku, mezi jejími hračkami, když lampička třikrát zablikala. Na stěně se náhle objevil stín — malý, jemný, ale dokonale rozpoznatelný. Silueta našeho dítěte.
Zůstala tam několik vteřin a pak tiše zmizela, jako by se rozplynula ve vzduchu.